Buď s námi, Pane, u stolu

Kázání uveřejněné v ČZ 34/2012, 12. neděle po Duchu sv., J 6,51-58

Je opravdu velmi těžké porozumět Ježíšově eucharistické řeči. Již ti, kteří slyšeli tato slova tenkrát, přímo z Ježíšových úst, reagovali s neporozuměním: ., Jak nám tento člověk může dát k jídlu své tělo?“ Dodneška se nám mnozí nekřesťané vysmívají, že jsme kanibalové.

Ani mezi křesťany samými není jednota v pohledu na večeři Páně. Je zde široké spektrum pohledů – od názoru, že se hostie a víno opravdu přímo proměňují v tělo a krev Kristovu až po výklad, že jde jen o jakousi připomínku dávné události, na kterou máme pietně vzpomínat. Pro tato rozdílná pojetí v přístupu ke Kristovu stolu jsou křesťané ochotni se mezi sebou i nenávidět.

Je opravdu těžké těmto věcem porozumět – těžké a nemožné pro ty, kdo jen mudrují a rozumují, místo aby otevřeli srdce dokořán vanutí Ducha svatého. I z těch, kdo rádi hovoří o věcech víry a slova o Bohu se jim stala obživou, si někteří zaměnili víru za pouhé učení, za souhlas s určitým názorem a slova Kristova se jim stala nanejvýš jakýmsi etickým kodexem, někdy ani to ne. Večeře Páně, ale i prosté stolování doma nebo kdekoliv jinde, nám však má být příležitostí k prožívání Kristovy přítomnosti: Kristus je naším vzácným spolustolovníkem, hostitelem i duchovním pokrmem pro věčný život. Zvláště pak nedělní přijímání ve společenství Božího lidu je nám přímo vyčleněno ze shonu všedních dnů k setkání s živým Kristem. A není to jen setkání jakéhosi literárního kroužku se svou oblíbenou románovou postavou. Neboť vzkříšený Ježíš tu je přímo fyzicky přítomen. Kde taky jinde by už pak mohl být přítomen, když ne tady, u společného stolu svých žáků? Je zde, Duch svatý to dosvědčuje a nikdo to nevymluví člověku, naplněnému Duchem svatým. Je zde a mé srdce naplněné vděčností nemá čas přemýšlet o svých nových botách či nedělním obědě, vždyť Pán a Spasitel je tu se mnou a cele se mi dává k dispozici.

Obecenství Kristova stolu pak sbratřuje lidi. Jdou stranou všechny názorové rozdíly, sváry a rozbroje. Vždyť s Božími dary přijímáme víc než to, co lze vidět a ochutnat. Přijímáme agapé, Boží lásku, schopnou pro druhé se obětovat, i život položit. Pro takové, jací jsou – ne, jaké je chceme mít. Je pak prostě nemožné, aby se např. věřící, kráčející od ve­ čeře Páně, shazovali ze schodů kostela, jak jsem o tom jednou slyšel vyprávět. K takovýmto a podobným incidentům, k rozpadům společenství, dochází tam, kde místo niterných zážitků víry začneme o Spasitelově přítomnosti jen teoretizovat.

Ze stolování se nám ztratí jeho duchovní prospěch a celá večeře Páně se stane pouhým vyprázdněným obřadem, povinností, zvykem, krásným folklórem. Místo pravé úcty k ní a touhy po ní, místo tvorby obecenství skutečných bratří a sester nastanou názorové rozepře, vedoucí často až k válkám, jak to známe z dějin. Proto nemudrujme, otevřme srdce svá Duchu svatému a nechme vejít Pána, jako vzácného hosta i hostitele. Přijměme vírou, že je zde, přímo fyzicky přítomen, že ukojí náš hlad po lásce, po plnohodnotném, šťastném životě, že se nám cele dává k dispozici, chléb našeho života.

Napsat komentář