Radujte se

 – to doporučil kdysi apoštol Pavel křesťanům (ve Filipech a v Tesalonice). A těm dnešním by to nejspíš opakoval ještě vícekrát než jim tehdy, kdyby uviděl naše vážné křesťanské obličeje a rezervovanou důstojnost. Jenže přece jen by na ten první pohled nejspíš nedal. Spíš by se dal do hovoru a podle něj usoudil, co pod tou slupkou, kterou nosíme na veřejnosti, vlastně je.
A tak se ptáme, co by našel? Moralistické povzdechy, žehrání na zkažený svět a skupinovou povýšenost by určitě jako křesťanské jednání nehodnotil. Na druhou stranu dobře věděl, že skutečná radost se neprojevuje hřmotným veselím.  Věděl, že to může být také tichá, vnitřní záležitost, která unese i kdejakou bolest (ale netváří se bolestínsky) a hlavně drží a vydrží. Je to tím, že má svůj zdroj v jiných než vnějších (veselých) událostech či podmínkách.
A tak jsme se mohli radovat dokonce v propůjčeném kostele, nezávisle na počtu zúčastněných, jen s vědomím, že máme společenství s tím vzkříšeným Kristem, jehož obraz ve vitráži se nám vznášel před očima. Ano, píšu o neděli 22. října, kdy jsme ke slavnosti v kostele Vzkříšení (v Husově sboru) v Broumově přivítali hosty zblízka i zdáli. O bohoslužbách vedených královéhradeckým biskupem P. Pechancem a místní farářkou J. Wienerovou. O slibu nové rady starších. O krásné hudbě a o zpěvu rozléhajícím se v kostele. O setkání kolem stolu v modlitebně, kde se ještě jednou rozsvítil zpěv Bohemáčku.
Radovali jsme se z každého, kdo se přišel radovat s námi. A protože ta pravá radost nevyprchá po skončení slavnosti, zůstává v nás. Zároveň zůstává i vděčnost za společné chvíle, za Boží blízkost, za nové naděje v našem usilování. Přeji takovou radost i vám. Hledejte a najděte její pramen.
Víme o něm a vracíme se k němu při každých bohoslužbách, při čtení Bible, při modlitbách. Ten pramen je v Bohu a přeji ho najít každému. Protože každému je určen. To jen my lidé si občas před prosté záležitosti nastavíme spoustu překážek a pak se na ně vymlouváme.
Radujte se, lidi! Umíte to ještě? Znáte k tomu cestu?                                        Jana Wienerová

Pouť pro pravdu pošesté

Proč M. J. Husa připomínat? Vždyť byl jen jedním z mnoha. A těch, kdo podobně pro něco zahynuli, nebylo v historii málo! A dělo se tak dokonce „péčí“ samotných křesťanů – v představě, že když bude zahubeno tělo hříchu, duše bude zachráněna. Proč připomínat člověka časově tak vzdáleného?! Co s ním máme společného?
Víc než bychom si pomysleli. Dnes je stále zřetelnější, že Husovo téma pravdy se stává naším vlastním tématem. Když současní myslitelé mluví o době postfaktické, vysvětlují to tak, že k lidem už zdaleka nepromlouvá skutečnost, jen přemnožená slova, kterými lze o čemkoli říci cokoli a nazdařbůh, hlavně když se dostatečně rozšíří. „Skepse, letargie a zbabělost jsou široce rozšířené. Bezradnost lidí a společnosti dostává obludné rozměry“ (zaznělo v pořadu FOKUS Václava Moravce o pravdě – ČT). Je proto znovu třeba nacházet skutečnost a pravdu o ní, je znovu třeba postavit sám sebe pod nárok pravdy. A není to snadné.
Proto – už po šesté – jsme v Broumově Husův den oslavili Poutí pro pravdu s Mistrem Janem. S poutnickým žalmem 125. se po úvodní pobožnosti vydali poutníci z Husova sboru na cestu, kterou tak připomněli muže, jehož životní příběh i po 600 letech vzbuzuje úctu. Úctu k Bohu a jeho pravdě. „Nejsem majitelem Krista, ani hlasatelem konečné pravdy. Věřím, že je jedna, univerzální a neměnná Pravda, ale ta je na nebi, zde dole na zemi máme jen střípky, fragmenty pravdy, když pro nic jiného tak proto, že náš rozum je omezený“ – napsal náš současník Marek O. Vácha.
Jednotlivá zastavení (před sborem, na náměstí, u gymnázia a pak průběžně na Jiráskově cestě) byla věnována i našim vlastním zkušenostem s pravdou (a strachem; a nadějí; a lží; a úzkostí; a smrtí; a vítězstvím v jeho paradoxu).
„Podstata existenciálního stavu lži spočívá v tom, že se člověk podílí (lhostejno, zda vědomě či nevědomky) na kolektivním znehodnocování něčeho, co zakládá veškerou důstojnost a slávu lidského života. Podílí se snad nejen na devalvaci pravdy, ale na devalvaci samého úsilí o poznání pravdy. Člověk žijící ve stavu lži dělá něco mnohem horšího, než že nemluví pravdu. Přičiňuje se o to, že mluvit vůbec o pravdě přestává mít smysl.“ (Petr Fidelius)
Máme-li si v současnosti udržet smysl a důstojnost, nesmíme se stát jen vířícím prachem ve vichru nároků mocných. Je třeba ubránit se polopravdám a lžím ve vlastních všedních záležitostech. Kdo se strachuje o svůj obraz v očích druhých, je snadno ovladatelný. Kdo má odvahu nepředstírat a žít pravdivě, zjistí, že pravda osvobozuje i uzdravuje. Pravda v nás lidech je nehotová věc a je třeba se o ni stále znovu snažit. To věděl i Hus. „A nemohu-li sám osvobodit pravdu ve všem, aspoň nechci býti nepřítelem pravdy… Ať běží svět, jak mu Bůh dovolí běžeti. Lépe jest dobře zemřít, nežli zle živu býti. Kdo pravdu mluví, hlavu si rozbíjí. Kdo se bojí smrti, pozbývá radosti života. Nade vším vítězí pravda. Vítězí, kdo padne, neboť mu žádná zlost neuškodí, neovládne-li ho jen žádná nepravost… Toto jsou mé opory a pokrm, jímž zotavuji ducha, aby byl silným proti všem protivníkům pravdy.“ (Z Husova listu M. Křišťanovi z Prachatic, 1413)
Básník Alois Marhoul to nám a současníkům vypsal trochu jinak několika verši: Odkud k nám přichází pravda?/ Mistr Jan Hus něco křičel/ Možná bolestí/ Ale pro ten palčivý kouř/ nesnesitelný smrad/ a všeobecné dohadování o tom/ jak dlouho ještě vydrží/ mu z té dálky nebylo skoro vůbec rozumět/ A blíž? Blíž by šel jenom blázen//
Snažili jsme se dojít blíž – 6. 7. 2017.                                   Jana Wienerová

V lodi

van-sbor-0043Ta loď nad hlavou oblohu čeří
a noří se kýlem v moře hvězd…
Čtením o chuti krále Davida postavit Hospodinu chrám a Boží odpovědi, že David těžko může Boha něčím obdarovat, protože je sám v roli příjemce, jsme zahájili štědrovečerní vigilii. Půjčili jsme si někdejší náš sbor (od Diakonie Broumov, jíž byl před dvěma desítkami let darován) a v jeho lodi bez elektřiny, v průvanu vypadlých okenních tabulek jsme se ve svitu svíček radovali z Kristova narození.
Chrám je jak loď, jen jinak orientovaná – jakoby vzhůru nohama.
Možná si myslíme, že musíme Bohu budovat chrámy; jenže je to naopak – a je dobře, když tak: Z živých kamenů věřících lidí buduje svůj chrám sám Hospodin. Snad proto není nutno podléhat skepsi v úvahách o budoucnosti křesťanství v Evropě (ale ani naší církve u nás). To živé se udrží. To živé udrží Kristus.
jw

Duchovní rozcvičky podruhé

126Všední pracovní dny zpravidla člověku nedávají mnoho příležitostí zastavit se a probrat si, co je pro nás vnitřně důležité. A tak aspoň v létě – v čase dovolených či prázdnin – je dobré si dopřát tu radost a zabývat se v klidu těmito věcmi. V prvním červencovém týdnu zvala náboženská obec Církve čs. husitské do altánu klášterní zahrady v Broumově znovu ty, kdo měli zájem o takové chvíle rozjímání. Zabývali jsme se myšlenkami velice současnými, a přece hluboce zakotvenými v křesťanské tradici.
„Vše, co potřebujeme, je právě tady a teď – v tomto světě. Nebe zahrnuje zemi. Čas otvírá dveře do nekonečna. Konkrétní nás otvírá univerzálnímu. Věci, místa a okamžiky nelze dělit na posvátné a světské. Věci, místa a okamžiky jsou buďto posvátné, nebo znesvěcené – a jsme to my sami, kdo je znesvěcují svou slepotou a nedostatkem úcty. Je jen jeden posvátný vesmír a my všichni jsme jeho součástí.
Náboženství jsou často spíš ideologiemi než skutečným setkáváním s Přítomností. My všichni musíme začít svou vlastní neověřenou náboženskou zkušeností a na ní stavět. Co jiného nám zbývá? Dobří duchovní rádci nám řeknou jak stavět.
Kristus není zamlžený ani abstraktní, ale vždy naprosto konkrétní. Pokud pochopíme tato každodenní zjevení, uvidíme, že všechno – od létajících motýlů po letadla – nám zjevuje Boha. On se nám dává cele. Jediné, co nám zabraňuje ho vidět, je náš malý úžas, údiv, malá pokora a ochota nechat se vést dál.“ (Richard Rohr)
Toto a mnoho jiného bylo možno uslyšet v jitřním čase a krásném prostředí. Byly to chvíle občerstvení pro život v době hrozícího násilí, vnitřní vyprahlosti a nejistot.   (-ine)

Hrst myšlenek pro letní dny
♥  Svoboda a mravnost člověka je zcela jiná než svoboda organická. Rostlina žije svobodně a správně, když reaguje na podněty svého prostředí a když se takto svému prostředí přizpůsobuje.
Naproti tomu pravý osobní lidský život začíná teprve tehdy, když je člověk schopen postavit se svobodně nad tok stimulů, jimiž do našeho organismu prosakuje prostředí jako voda do houby. Člověk, který žije pouze reakcí na prostředí a adaptací svému prostředí, je pouhým individuem bez osobního charakteru. Kompromisnictví, konformismus a pudovost jsou znaky života pouze organického, nikoliv života vskutku lidského, osobního. . Zdeněk Trtík (1914-1983)
♥ 
Život že je boj? Ne – život je oběť.  Karel Farský (1880-1927)

Pouť pro pravdu popáté

Můžeme se ptát, jaký smysl má šlapat několik kilometrů krajinou s docela jinou duchovní tradicí (zdejší „zemičku“ v tomto smyslu formoval po staletí broumovský benediktinský klášter) a proč se při tom putování ptát po úsilí reformních osobností, jež jsou již šest set let po smrti. A přece nejspíš ano, když se takto sejdou lidé i z různých církví a letos pořádala broumovská náboženská obec toto putování na památku Mistra Jana Husa už popáté.
Naše pouť začíná pobožností v Husově sboru a v trase tzv. Jiráskovy cesty ji rozdělujeme řadou zastavení. Ta umožňují uvažovat nad určitými tématy, formovanými do výzev pro náš vlastní život.
Za průvodce na cestu jsme tentokrát zvolili M. Jeronýma Pražského. Seznámili jsme se přitom s jeho příběhem i charakterem, s jeho cestami za poznáním i s jeho podílem na snaze řešit krizi tehdejší církve i společnosti. A také s nelehkým rozhodováním na konci života. Právě Jeronýmovo rozhodnutí změnit jednání, jímž si chtěl zajistit záchranu, v obrácení se k pravdě života je i pro naše vlastní situace velmi inspirativní.
Po loňském, velmi žhavém putování bylo to letošní provázeno přívětivým počasím. A tak jsme po pěti hodinách došli opět do Broumova s pocitem, že je dobré slavit svátek pospolu a obrátit mysl k výzvám, jež nekončí v minulosti, ale týkají se každého z nás.
(JW)

mikulášení 2015

Mikul-1600MIKULÁŠENÍ  2015

Už je tomu řádka let, kdy Justynku a Naději (domovy pro seniory v Hronově a Broumově) navštěvuje Mikuláš se svým doprovodem. Ne že by vyžadoval básničku či písničku, i když i těch se mu občas dostane, spíš přijde potěšit, povzbudit a pobavit (zejména s čertíkovým přispěním) stařečky a stařenky, které tento pozdně podzimní čas obvykle potápí do únavy či smutku.
Dělo se tak i letos v obvyklé sestavě, kterou manažersky zajišťuje hronovská farářka O. Líbalová a osobně Mikuláš s doprovodem (J. Wendlíková, J. Wienerová, J. Šenková). Ti osobně pozdraví každého obyvatele domova (včetně ležících), poptají se po zdraví, tužbách a popřejí požehnané prožití adventního času. (jw)

Fotografie: O. Líbalová, J. Šenková1-DSCF1649

 

 

 

 

 

 

 

Listy z Kostnice

Zveme na závěr Husova roku
do broumovské městské knihovny.pozvánka-Listy-Broumov
S komponovaným pořadem, vytvořeným
na základu knížky J. Krajčiříkové, vystoupí
Českoskalický literárně hudební kvintet.
V závěru – autogramiáda autorky ilustrací.
JW

 

 

Adventní koncert

Zveme na koncert pořádaný PLAKAT-ADVENT-BJB opr
ve spolupráci s Bratrskou jednotou
baptistů v Broumově.
Koná se k zahájení adventu
v někdejším Husově sboru
v neděli 29. listopadu v 16 hodin.

 

POUŤ PRO PRAVDU S MISTREM JANEM

Po bohoslužbách před sborem
Po bohoslužbách před sborem

POUT 3POUT 4POUT 5POUT 6

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Pouť pro pravdu jsme šli letos počtvrté.
Poprvé ovšem začínala bohoslužbami v zapůjčeném prostoru – ve sboru.
Jednotlivá zastavení letos byla věnována Husově Řeči o míru (SERMO DE PACE),  kterou si Hus připravoval pro Kostnický koncil. Ostrá kritika, obsažená v Řeči, je citací z jiných církevních autorit  (světců i papežů). Tím se Hus zároveň kryl a zároveň dokládal, že jeho vlastní kritika má opodstatnění. Pro sebe jsme ze spisu vztáhli zejména ponaučení o Božím míru. Ten je třeba nalézt – ve vztahu k Bohu, k sobě samému i k bližním. Mír světský je totiž vratký, závislý na dohodě hříšných lidí. Mír Boží člověku nikdo vzít nemůže. V souvislostech současného světa je tato Řeč po šesti stoletích opět aktuální a způsobem ostrým i laskavým čelí obavám z budoucnosti.
Protože každý šel podle svých možnosti, z poutníků, kteří vyšli, prošli celou asi 10kilometrovou trasu jen čtyři, další se buď připojovali cestou  nebo si pouť podle možnosti zkrátili přejezdem do Ameriky.  Pouť se už tradičně koná pod žhavým sluncem, je radno vyhledat stín, být dobře zásoben vodou a zvážit své síly.  Žhavý den (přes 35 stupňů Celsia) byl krásný také tím, že pouť dává příležitost prožívat víru jiným způsobem: Při jednotlivých zastaveních (bylo jich osm) se zamyslet, pomodlit se písní, moci se ptát a rozmlouvat o věcech, na něž se běžně nedostane.                                                  Jana Wienerová

POUT 8