Dost výmluv…

Dost výmluv… Česká společnost, jejíž jsme každý z nás součástí, si podle všeho přivykla systému výmluv. Tu čekáme na Blanické rytíře, jindy zas na spolehlivost zahraničních spojenců, nebo dokonce pro pohodlnost slepě věříme elitám, které nás svou sebejistotou očarují, když mluví o vizích a plánech. Přitom ovšem nejen za těch posledních sto let už dobře tušíme, že to nejpodstatnější vždy visí na nás, na těch, kteří „jsme dole“ a kteří zdánlivě drobnými činy ovlivňují celou společnost. Každý z nás může proměňovat a vystupovat z všeobecně plíživé rezignace a nihilismu.
Většinová společnost se ráda vymlouvá, čeká a tvrdí, že jí nevadí, když po takřka třiceti letech mají podíl na moci komunisté. Pro zřejmou pohodlnost se přehlíží nebezpečí, které ideologie diktatury v sobě ukrývá a které tato země s trpkostí zakusila.
Bylo by jistě chybou, pokud bychom na ideologickou nenávist reagovali další nenávistí, ale je zapotřebí si připomínat naši hluboko zakořeněnou touhu po svobodě, lásce a demokracii. Jedině to jsou hodnoty, o něž se můžeme v nejistém světě opírat. Pravda, nemůžeme se opírat o žádné „dokonalé“ období, vzhlížet k prošlým dějinám jako k čemusi ideálnímu, ale rozhodli jsme se budovat naši státnost na principech, které nás volají k vzájemné odpovědnosti. Rozhodli jsme se po roce 1989, že komunisté do parlamentní demokracie patří. Ke vždy křehké demokracii také zároveň patří mnohé nebezpečí i možnost ztráty paměti. Heslo během listopadové revoluce „nejsme jako oni“ zní dnes možná pro někoho naivně, ale ono stále platí Masarykovo: „Státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily“. Komunisté nebyli zakázáni, položil se základ svobodné, hledající i klopýtající společnosti. Na místo výmluv, že se nás záchvěvy a posuny ve společnosti netýkají, či čekání na bájné rytíře, bude ale spíše zapotřebí si připomínat potřebu našeho osobního úsilí. Ten nikdy neukončený zápas „rytířských ctností“ a hledání naší moudrosti, statečnosti, uměřenosti, spravedlnosti, víry naděje a lásky.
Pavel Pechanec, biskup

Happening – Cesta bez návratu

Vážení a milí přátelé, s důvěrou zveme na happening – Cesta bez návratu, který organizujeme příští čtvrtek 14. prosince 2017

 k 75. výročí odsunu Židů z Hořic a okolí v období holocaustu a k uctění památky 70 obětí.
Chceme jít stejnou cestou, jakou šli hořičtí občané 14. 12. 1942  na vlakové nádraží v Hořicích, kde nastoupili do transportu.
Sraz je v 17,00 hod. u Hirschovy vily v Karlově ulici (naproti Lidlu), podrobnější program viz příloha – pozvánka.
I toto patří do adventu.
K účasti na happeningu je zapotřebí nejen čas, ale i vnitřní přesvědčení a odvaha.
Doufáme ve Vaši účast, půjdeme společně a každý sám za sebe, bez všech titulů, funkcí a povolání, ale se svým jménem, tváří, životním příběhem a lidskou důstojností.
Prosíme přeposílejte, pozvěte přátele a známé.
Přejeme dobré a klidné dny
Eliška Zapletalová a Oldřiška Tomíčková
P.S.: Žluté „davidovy“ hvězdy k připnutí na oděv budou k dispozici pro každého účastníka na místě.

Víkendovka Klubu KaKaDú

V rychnovském Husově sboru jsme se letos poprvé připojili k Noci kostelů. Dohodli jsme se, že členové  Křesťanského Klubu dětí (= KaKaDú) se budou plně podílet na programu a že zároveň 2x přespí na faře a udělají si jakousi ochutnávku blížících se prázdnin a očekávaného tábora (který je u nás vždycky poslední týden o prázdninách).

Program byl opravdu bohatý a nevadilo, že moc návštěvníků nedorazilo ( římskokatolická nabídka byla zřejmě atraktivnější). Děti plně využily prostor programu pro děti, shlédly dětskou verzi filmu Ježíš Kristus, vyrobily a ozdobily si svíčky, zazpívaly písničky, které známe z duchovní péče. Převzaly iniciativu při Květinové slavnosti ( pobožnosti s květinami) , která se přítomným velmi líbila. V dalším čase poseděly s dospělými návštěvníky, vyslechly informace o historii sboru (domu) a noční bdění zakončily pobožností se svíčkami ve sboru. Ráno po snídani a ranní pobožnosti se hrály hry a do oběda byl čas na duchovní péči na téma Abrahamovy cesty víry (s různými soutěžemi).

Odpoledne byl výlet do Kunvaldu s vyprávěním o Jednotě bratrské a J.A.Komenském.Večernímu programu vévodilo opékání a grilování na farní zahradě. V neděli po snídani se účastníci víkendovky zapojily do bohoslužeb pásmem na svatodušní téma. Po bohoslužbách všichni poseděli spolu s účastníky bohoslužeb (včetně 5 čínských křesťanek, které bydlí v Rychnově a pravidelně se bohoslužeb účastní).

Na závěr školního roku dostali členové klubu KaKaDú tradiční vysvědčení- s fotografií celé skupiny. Děti si tak mohou každý rok podle fotografií porovnat, s kým na duchovní péči chodily a jak postupně rostou a moudří.

Teď už se těšíme na tábor !

Andělé přiletěli …

Na 4. adventní neděli bylo v Rychnově nad Kněžnou po ránu velmi kluzko. To poněkud  nepříznivě ovlivnilo naše sborové setkání. Měla se hrát adventní hra o andělech, kteří vyhlížejí zaneprázdněného archanděla Gabriela. Andělé dorazili tři, dva měli cestovní problémy-ty nahradila sestra farářka. Také přihlížejících bylo méně, ale nějací dorazili a mohlo se začít.

Andělé čekající na Gabriela se nudili.  „Proč tady ještě není? Svolal si je kvůli něčemu důležitému, ale o co jde?“ Zatím se (podle textu hry) snažili nějak zabavit. Chtěli hrát kuličky, ale malý kolega je upozornil, jak je to nebezpečné. Jednou přecvrnknul důlek na obláčku, kulička nabrala rychlost a trefila dole obrovského mužského do čela tak, že upadl a zemřel. Nějaký chlapec si tam hrál s prakem a bylo to na něj. Ale nikdo se na něho nezlobil, naopak ho oslavovali. Jmenoval se David a ten velký mužský Goliáš.

Pokračovat ve čtení „Andělé přiletěli …“

Zemřel emeritní patriarcha Josef Špak

3a_obr_2008_03_21-velky-patek_velikonocni_josef-spak-farar1Ve věku 87 let v pondělí 12. září 2016 zemřel emeritní patriarcha Církve československé husitské Josef Špak. Byl farářem ve farnostech Písek (1952 – 1954) a České Budějovice – Suché Vrbné (1954 – 1973). Poté pracoval až do svého pensionování v dělnických profesích na základě odebrání státního souhlasu k duchovní službě. Na základě rozhodnutí přidruženého volebního sněmu, svolaného v rámci VII. řádného sněmu CČSH, byl zvolen dne 27. 8. 1994 šestým patriarchou Církve československé husitské. V této funkci setrval do roku 2001. Pak ještě čtyři roky (2001–2004) zastával místo referenta naukového odboru ústřední rady CČSH, od roku 2005 převzal službu faráře v Praze-Strašnicích, v níž aktivně působil až dodnes.

Odpočinutí věčné dej mu, Pane. A světlo věčné ať mu svítí, ať odpočívá v pokoji. Amen.

Těšit jako matka…

Těšit…                                                                               Izajáš 66,13 (+ Žalm 131 + 2.K 1,4)

 

   „ Jako když někoho utěšuje matka,tak vás budu těšit.“ Tento text z Iz 66,13 je pro letošní rok pro mnohé církve heslem roku . Jak pěkně to zní: náš Bůh nás těší tak,jako to dělá dobrá matka.Možná nás trochu zarazí,že v bibli nenajdeme slova „těšit,útěcha“ tak často jak si myslíme.

   Dnes není žádnou zvláštností,když vidíme mladého tatínka s kočárkem nebo jak se stará o malé dítě. Někteří z nich využili možnosti a vzali si rodičovskou dovolenou. Za mých mladých let to nebývalo,byly takzvané mužské a ženské práce.Práce s malým dítětem byla starostí ženy.I když v 50.letech byly téměř všechny ženy zapojeny do pracovního procesu,čekala je doma další směna s vařením,úklidem,dětmi.Mužskou prací bylo –pokud byl muž šikovný- různé domácí opravy a pokud byly nějaké problémy s dětmi,jejich potrestání.Když se v církvi mluví o Bohu jako o Otci,mohli lidé podle svých zkušeností z dětství myslet na Boha jako na přísného soudce. Když pak feministky mluvily o Bohu jako o Matce, aby vyzdvihly také jiné Boží stránky,nastal problém.Bůh jako Matka?Něco tak nemožného?

   Bůh ale není ani muž ani žena.Bůh je Bůh. On jedná jinak nežli si dovedeme představit.V modlitbě Páně se modlíme „Otče náš“- Otče.Ježíš se modlil aramejsky „Abba“,což je spíš výraz pro dětsky něžné „tatínku“.Takové oslovení je hřejivé , mazlivé a důvěřivé.

   Útěcha,těšit.To je něco ,po čem toužíme a čeho se nám bohužel nedostává vždycky v dostatečné míře.Proto lidé hledají různé náhražky: jako malé děti mají měkoučké plyšáky,jako větší milují čokoládu,později přijde alkohol,tabák,drogy.

   Mít klid ,jistotu a pohodu,jako syté nakrmené dítě u své matky – to je krásná představa!O tom čteme v žalmu 131.Škoda,že nemůžeme být znovu dětmi .I když jsme dospělí,máme místo,kde se nám potěšení,útěchy a jistoty dostává.Nalézáme je v plnosti u Boha.To on nás těší jako matka,která své dítě miluje a odpouští mu ze své lásky víc,nežli si dovedeme představit.

Existuje krásný a slavný Rembrandtův obraz „Návrat marnotratného syna“ na motiv Ježíšova podobenství.Na tomto obraze klečí navrácený marnotratný syn před svým otcem.My vidíme synova záda.Otec vztahuje své ruce ,aby syna objal.Nádherná scéna odpuštění a lásky.Pokud si však pozorně obraz prohlédneme,něco nás zarazí.Ruce.Ten otec má divné ruce – jedna ruka je normální mužská ruka ,ale ta druhá je ženská!Co je to za nesmysl ?

   Není to žádná chyba,žádný omyl velkého malíře.Je to jeho vyznání.Otec na obraze představuje Boha a jeho dvě zvláštní ruce ukazují na dvě Boží strany –mužskou i ženskou.

   Bůh je Bůh.On nás potěšuje jako matka těší své dítě a dává nám za úkol těšit druhé. Apoštol Pavel to vyjadřuje v 2.listu ke Korintským : „ On nás potěšuje v každém soužení,abychom i my mohli těšit ty,kteří jsou v jakékoliv tísni,tou útěchou,jaké se nám samým dostává od Boha.“(2.K 1,4).

Máme těšit druhé,ale…někdy je to příliš těžké.Jak máme jeden druhého potěšovat? Slovy? Gesty? Beze slov?

Minulý týden jsem se zúčastnila setkání žen 3 zemí (ženy ze Saska,Polska a Čech) v německém Marienthalu.Tam jsme se letošním heslem –textem z Izajáše 66,13- také zabývaly.Měla jsem na starost mluvit o těšení a útěše.Ke konci jsem vyzvala přítomné ženy,aby vytvořily dvojice a čtvrthodinku se snažily potěšit druhou ze dvojice.Pak si měly poznamenat své pocity a otočit role-ta,která utěšovala,měla myslet na něco bolestného ze svého života a druhá ji měla těšit.Po půlhodince jsme se opět sešly a některé z žen-které chtěly-se s námi sdílely s tím,co zažily. Dvě Polky ,které se povrchně znaly minimálně rok a přijely vlakem ve stejném kupé,v té chvilce zjistily,že mají v mnohém podobné starosti,ale také to,že částečně mohou jedna druhé poradit a potěšit ji.V jiné dvojici byla jedna Němka a jedna Polka.Bez tlumočnice se nemohly domluvit,neovládaly jazyk té druhé.Velmi jsme se podivily,když se vrátily obě spokojené.Jedna řekla:když se podívám druhému člověku do očí,vidím tam radost nebo smutek.Když vidím smutek,zkusím potěšit-v tomto případě jen stiskem ruky a pohlazením.Pohled z očí do očí ukázal,že to nebylo prázdné gesto.

   Těšit můžeme dvěma způsoby.Tím prvním je – říci to,co tak často říkáme: „To bude dobré“.Je to ale laciná útěcha,nic nedává.Druhým způsobem je podepřít,dodat odvahu.

  • Ano,to je to,co máme dělat a co je naším úkolem.

Ježíš na otázku,co dělat,aby člověk dosáhl věčného života , vyprávěl podobenství o milosrdném Samařanovi a končil tím,čím i já chci dnes končit: „Jdi a jednej také tak!“

                                                                                                                     Alena Naimanová

 

Číňané jsou tady…

Když se v neděli 1. května objevila v našem sboru v Kostelci nad Orlicí malá skupinka cizinek (Korejky? Vietnamky? Číňanky), byli jsme překvapeni, že se snažily orientovat podle zpěvníku v liturgii. Po bohoslužbách jsme se dověděli, že jsou ubytovány v místním autokempu, mají se učit česky a nějakou dobu tu pobudou. Na příštích bohoslužbách za 14 dní přišly opět, a abychom o sobě něco více věděly, setkaly jsme se za několik dní – 6 čínských křesťanek, farářka a pastorační asistentka – u sboru a v bufetu k rozhovoru. Naštěstí jedna z nich umí dost dobře anglicky. Z darovaného českoanglického slovníku se velmi zaradovala. Ony i my se už těšíme na další společnou bohoslužbu (5. 6.) a na odpolední setkání jejich skupinky s naší  náboženskou obcí. Sháníme někoho, kdo by nám tlumočil, abychom se o sobě dověděli navzájem co nejvíce.

Je to zvláštní pocit, když plná třetina účastníků bohoslužeb jsou cizinci – vedle „našich“ Číňanek k nám pravidelně skoro 2 roky dochází z azylového domu jedna Ukrajinka. Před 50 lety panovala z Číňanů obava. Dnes se učíme se spolu dorozumět, pomáhat si a společně chválit našeho společného Otce.                                           

Alena  Naimanová

 

Diecézní den 13.6. 2015

Vážení přátelé,bratři a sestry.

Video spustíte otevřením celého příspěvku.

V prohlášení Církve československé husitské je krásná věta,kterou se snažíme plnit s Boží pomocí.

 „Naplnění vědeckého poznání Duchem Kristovým“

Jak silné společenství pod vedením Královohradecké diecéze Církve československé husitské  a vedením  bratra biskupa Mgr. Pavla Pechance  posuďte sami.

Poděkování náleží všem,kdo se účastnili této akce,evangelizační komisi za přípravu diecézního dne,

vedení diecéze za obrovskou podporu,faráři z Vysokého nad Jizerou a realizačnímu týmu TV – VÍra.

Poděkovat všem není možné a tak Vám předkládáme video z této akce.Věříme že se diecézní den stane tradicí a v příštím roce a dalších letech se zde opět setkáme.

Projekt internetové televize TV – VÍRA je těsně před spuštěním.

Požehnané prázdninové dny Vám všem.husuv rok

Prohlášení duchovních Královéhradecké diecéze CČSH

My, duchovní Královéhradecké diecéze Církve československé husitské, se distancujeme od angažovanosti pro politickou stranu našeho bratra ve službě Mgr. Rostislava Kotrče. V našich řádech sice nemáme nikterak ošetřeno, zda a jak se mají ti, kdo jsou ve služebním poměru naší církve, politicky angažovat, ale platí doporučení o zdrženlivosti a uvážlivosti. Je skutečností, že východiskem i duchovním nábojem naší církve je „svoboda svědomí“. Občanskou angažovanost, svobodu a odpovědnost vítáme, ovšem naše společenství by nemělo být rozdělováno pro politické názory jednotlivců. Svoboda jednoho nesmí omezovat svobodu druhých.

Duchovní vikariátu libereckého, královéhradeckého, náchodského, pardubického a královéhradecký biskup Pavel Pechanec