Letošní rychnovský minitábor klubu KaKaDú

se konal tradičně poslední týden prázdnin na rychnovské faře (od 27. 8. do 2. 9.). Tentokrát byla tématem doba počátku světové reformace a postava Martina Luthera. Bylo zajímavé se přenést do doby před 500 lety a srovnávat tehdejší podmínky života dospělých – a hlavně dětí – s těmi dnešními. Málokdo uměl číst a psát, bible v německých knížectvích nebyla v německém jazyce, ale v latině, lidé se báli Boha jako přísného soudce a mysleli si, že si ho usmíří odpustky. Když Luther při studiu bible pochopil, že Bůh člověku dává v Kristu smíření, sdílel se s tímto poznáním s druhými lidmi a kritizoval tehdejší zlořády. Narazil na odpor církve i císaře. Podobně jako Hus 100 let před ním chtěl být přesvědčen o pravdě z bible. Situace v 16. stoleté už byla jiná, Lutherovy názory se díky vynálezu knihtisku brzy rozšířily a také jeho kníže mu pomohl. Lutherův překlad Nového zákona do němčiny otevřel možnost bibli číst a poznávat ve svém jazyce. Pokračovat ve čtení „Letošní rychnovský minitábor klubu KaKaDú“

Víkendovka Klubu KaKaDú

V rychnovském Husově sboru jsme se letos poprvé připojili k Noci kostelů. Dohodli jsme se, že členové  Křesťanského Klubu dětí (= KaKaDú) se budou plně podílet na programu a že zároveň 2x přespí na faře a udělají si jakousi ochutnávku blížících se prázdnin a očekávaného tábora (který je u nás vždycky poslední týden o prázdninách).

Program byl opravdu bohatý a nevadilo, že moc návštěvníků nedorazilo ( římskokatolická nabídka byla zřejmě atraktivnější). Děti plně využily prostor programu pro děti, shlédly dětskou verzi filmu Ježíš Kristus, vyrobily a ozdobily si svíčky, zazpívaly písničky, které známe z duchovní péče. Převzaly iniciativu při Květinové slavnosti ( pobožnosti s květinami) , která se přítomným velmi líbila. V dalším čase poseděly s dospělými návštěvníky, vyslechly informace o historii sboru (domu) a noční bdění zakončily pobožností se svíčkami ve sboru. Ráno po snídani a ranní pobožnosti se hrály hry a do oběda byl čas na duchovní péči na téma Abrahamovy cesty víry (s různými soutěžemi).

Odpoledne byl výlet do Kunvaldu s vyprávěním o Jednotě bratrské a J.A.Komenském.Večernímu programu vévodilo opékání a grilování na farní zahradě. V neděli po snídani se účastníci víkendovky zapojily do bohoslužeb pásmem na svatodušní téma. Po bohoslužbách všichni poseděli spolu s účastníky bohoslužeb (včetně 5 čínských křesťanek, které bydlí v Rychnově a pravidelně se bohoslužeb účastní).

Na závěr školního roku dostali členové klubu KaKaDú tradiční vysvědčení- s fotografií celé skupiny. Děti si tak mohou každý rok podle fotografií porovnat, s kým na duchovní péči chodily a jak postupně rostou a moudří.

Teď už se těšíme na tábor !

Andělé přiletěli …

Na 4. adventní neděli bylo v Rychnově nad Kněžnou po ránu velmi kluzko. To poněkud  nepříznivě ovlivnilo naše sborové setkání. Měla se hrát adventní hra o andělech, kteří vyhlížejí zaneprázdněného archanděla Gabriela. Andělé dorazili tři, dva měli cestovní problémy-ty nahradila sestra farářka. Také přihlížejících bylo méně, ale nějací dorazili a mohlo se začít.

Andělé čekající na Gabriela se nudili.  „Proč tady ještě není? Svolal si je kvůli něčemu důležitému, ale o co jde?“ Zatím se (podle textu hry) snažili nějak zabavit. Chtěli hrát kuličky, ale malý kolega je upozornil, jak je to nebezpečné. Jednou přecvrnknul důlek na obláčku, kulička nabrala rychlost a trefila dole obrovského mužského do čela tak, že upadl a zemřel. Nějaký chlapec si tam hrál s prakem a bylo to na něj. Ale nikdo se na něho nezlobil, naopak ho oslavovali. Jmenoval se David a ten velký mužský Goliáš.

Pokračovat ve čtení „Andělé přiletěli …“

Vánoční hra v Rychnově nad Kněžnou

Kdy se stane, aby všichni účinkující byli anděly? To asi jen tehdy,když hrají vánoční hru. Právě to se děje v Rychnově, kde děti z klubu KaKaDú nacvičují vánoční hru.“Kde je Gabriel“? ptají se  andělé. Na konci hry se jim dostane vysvětlení a narození betlémského děťátka proběhne tak, jak má. K této vánoční hře, zdobení sborového stromečku plátky citrónů a mandarinek i zaslouženému posezení a občerstvení vás zve místní farářka (která to všechno spískala) a děti z duchovní péče.

S Lutherem k papeži

se jmenovalo putování mladých (věkem, ale i těch, co byli mladí spíš už jen srdcem) z Německa do Říma a Vatikánu. Ekumenickou pouť, konanou od 9. do 16. října letošního roku, spoluorganizovaly Evangelická církev ve středním Německu, Evangelická zemská anhaltská církev a Římskokatolické biskupství Magdeburg. Na cestu se přihlásila téměř tisícovka poutníků, kteří cestovali 21 autobusy. Program zaštiťovali a na něm se podíleli 2 biskupové (biskupka Junkermannová s římskokatolickým biskupem Feigem) a anhaltský církevní prezident Liebig. Poutníci se na cestu dlouho připravovali, diskutovali nad novými „tézemi“, které později předali papežovi. Místo 95, které přibil na vrata wittenberského zámeckého kostela před 499 lety Martin Luther, to bylo přes 500 tezí, návrhů a přání z obou ekumenických stran- evangelické i římskokatolické.

s_lutherem-k-papezi

Účastníci byli ubytováni v kempu na okraji Říma a každé ráno je autobusy odvezly na některé místo v Římě, odkud se pak putovalo za cílem. Úvodní večerní bohoslužby v kostele svaté Sabiny připravili pracovníci s mládeží zmíněných 3 církví a službou se podíleli i všichni 3 představitelé německých církví. Hned druhý den byly poutnické bohoslužby v obrovském kostele svatého Pavla před hradbami, které sloužil německý kurijní kardinál Koch. Pokračovat ve čtení „S Lutherem k papeži“

Těšit jako matka…

Těšit…                                                                               Izajáš 66,13 (+ Žalm 131 + 2.K 1,4)

 

   „ Jako když někoho utěšuje matka,tak vás budu těšit.“ Tento text z Iz 66,13 je pro letošní rok pro mnohé církve heslem roku . Jak pěkně to zní: náš Bůh nás těší tak,jako to dělá dobrá matka.Možná nás trochu zarazí,že v bibli nenajdeme slova „těšit,útěcha“ tak často jak si myslíme.

   Dnes není žádnou zvláštností,když vidíme mladého tatínka s kočárkem nebo jak se stará o malé dítě. Někteří z nich využili možnosti a vzali si rodičovskou dovolenou. Za mých mladých let to nebývalo,byly takzvané mužské a ženské práce.Práce s malým dítětem byla starostí ženy.I když v 50.letech byly téměř všechny ženy zapojeny do pracovního procesu,čekala je doma další směna s vařením,úklidem,dětmi.Mužskou prací bylo –pokud byl muž šikovný- různé domácí opravy a pokud byly nějaké problémy s dětmi,jejich potrestání.Když se v církvi mluví o Bohu jako o Otci,mohli lidé podle svých zkušeností z dětství myslet na Boha jako na přísného soudce. Když pak feministky mluvily o Bohu jako o Matce, aby vyzdvihly také jiné Boží stránky,nastal problém.Bůh jako Matka?Něco tak nemožného?

   Bůh ale není ani muž ani žena.Bůh je Bůh. On jedná jinak nežli si dovedeme představit.V modlitbě Páně se modlíme „Otče náš“- Otče.Ježíš se modlil aramejsky „Abba“,což je spíš výraz pro dětsky něžné „tatínku“.Takové oslovení je hřejivé , mazlivé a důvěřivé.

   Útěcha,těšit.To je něco ,po čem toužíme a čeho se nám bohužel nedostává vždycky v dostatečné míře.Proto lidé hledají různé náhražky: jako malé děti mají měkoučké plyšáky,jako větší milují čokoládu,později přijde alkohol,tabák,drogy.

   Mít klid ,jistotu a pohodu,jako syté nakrmené dítě u své matky – to je krásná představa!O tom čteme v žalmu 131.Škoda,že nemůžeme být znovu dětmi .I když jsme dospělí,máme místo,kde se nám potěšení,útěchy a jistoty dostává.Nalézáme je v plnosti u Boha.To on nás těší jako matka,která své dítě miluje a odpouští mu ze své lásky víc,nežli si dovedeme představit.

Existuje krásný a slavný Rembrandtův obraz „Návrat marnotratného syna“ na motiv Ježíšova podobenství.Na tomto obraze klečí navrácený marnotratný syn před svým otcem.My vidíme synova záda.Otec vztahuje své ruce ,aby syna objal.Nádherná scéna odpuštění a lásky.Pokud si však pozorně obraz prohlédneme,něco nás zarazí.Ruce.Ten otec má divné ruce – jedna ruka je normální mužská ruka ,ale ta druhá je ženská!Co je to za nesmysl ?

   Není to žádná chyba,žádný omyl velkého malíře.Je to jeho vyznání.Otec na obraze představuje Boha a jeho dvě zvláštní ruce ukazují na dvě Boží strany –mužskou i ženskou.

   Bůh je Bůh.On nás potěšuje jako matka těší své dítě a dává nám za úkol těšit druhé. Apoštol Pavel to vyjadřuje v 2.listu ke Korintským : „ On nás potěšuje v každém soužení,abychom i my mohli těšit ty,kteří jsou v jakékoliv tísni,tou útěchou,jaké se nám samým dostává od Boha.“(2.K 1,4).

Máme těšit druhé,ale…někdy je to příliš těžké.Jak máme jeden druhého potěšovat? Slovy? Gesty? Beze slov?

Minulý týden jsem se zúčastnila setkání žen 3 zemí (ženy ze Saska,Polska a Čech) v německém Marienthalu.Tam jsme se letošním heslem –textem z Izajáše 66,13- také zabývaly.Měla jsem na starost mluvit o těšení a útěše.Ke konci jsem vyzvala přítomné ženy,aby vytvořily dvojice a čtvrthodinku se snažily potěšit druhou ze dvojice.Pak si měly poznamenat své pocity a otočit role-ta,která utěšovala,měla myslet na něco bolestného ze svého života a druhá ji měla těšit.Po půlhodince jsme se opět sešly a některé z žen-které chtěly-se s námi sdílely s tím,co zažily. Dvě Polky ,které se povrchně znaly minimálně rok a přijely vlakem ve stejném kupé,v té chvilce zjistily,že mají v mnohém podobné starosti,ale také to,že částečně mohou jedna druhé poradit a potěšit ji.V jiné dvojici byla jedna Němka a jedna Polka.Bez tlumočnice se nemohly domluvit,neovládaly jazyk té druhé.Velmi jsme se podivily,když se vrátily obě spokojené.Jedna řekla:když se podívám druhému člověku do očí,vidím tam radost nebo smutek.Když vidím smutek,zkusím potěšit-v tomto případě jen stiskem ruky a pohlazením.Pohled z očí do očí ukázal,že to nebylo prázdné gesto.

   Těšit můžeme dvěma způsoby.Tím prvním je – říci to,co tak často říkáme: „To bude dobré“.Je to ale laciná útěcha,nic nedává.Druhým způsobem je podepřít,dodat odvahu.

  • Ano,to je to,co máme dělat a co je naším úkolem.

Ježíš na otázku,co dělat,aby člověk dosáhl věčného života , vyprávěl podobenství o milosrdném Samařanovi a končil tím,čím i já chci dnes končit: „Jdi a jednej také tak!“

                                                                                                                     Alena Naimanová

 

Číňané jsou tady…

Když se v neděli 1. května objevila v našem sboru v Kostelci nad Orlicí malá skupinka cizinek (Korejky? Vietnamky? Číňanky), byli jsme překvapeni, že se snažily orientovat podle zpěvníku v liturgii. Po bohoslužbách jsme se dověděli, že jsou ubytovány v místním autokempu, mají se učit česky a nějakou dobu tu pobudou. Na příštích bohoslužbách za 14 dní přišly opět, a abychom o sobě něco více věděly, setkaly jsme se za několik dní – 6 čínských křesťanek, farářka a pastorační asistentka – u sboru a v bufetu k rozhovoru. Naštěstí jedna z nich umí dost dobře anglicky. Z darovaného českoanglického slovníku se velmi zaradovala. Ony i my se už těšíme na další společnou bohoslužbu (5. 6.) a na odpolední setkání jejich skupinky s naší  náboženskou obcí. Sháníme někoho, kdo by nám tlumočil, abychom se o sobě dověděli navzájem co nejvíce.

Je to zvláštní pocit, když plná třetina účastníků bohoslužeb jsou cizinci – vedle „našich“ Číňanek k nám pravidelně skoro 2 roky dochází z azylového domu jedna Ukrajinka. Před 50 lety panovala z Číňanů obava. Dnes se učíme se spolu dorozumět, pomáhat si a společně chválit našeho společného Otce.                                           

Alena  Naimanová

 

Skořápkové Vánoce

Po poslední adventní biblické hodině nám účastnice Anita vyprávěla následující zkušenost: za minulého režimu vyučovala ve svém bytě známé děti náboženství a jednou před vánočními prázdninami pro ně vytáhla tajuplný pytlík,v němž něco chrastilo.Děti nejprve hádaly,co to asi je a pak se mohly přesvědčit. Byly tam jen skořápky z ořechů.Anita se ptala,co se s nimi obvykle doma dělá.Děti odpověděly,že někde je přikládají do kamen,jinde je házejí do popelnice nebo na kompost.Další otázka zněla:a co děláte s jádry?Odpovědí bylo dost a všechny poukazovaly na využití – do cukroví,závinu,na mlsání.Všem  bylo jasné,na co jsou jádra a k čemu skořápky.Nikdo by jádra nevyhodil,aby si ponechal skořápky.

Děti si pak namalovaly doprostřed papíru jesličky s Ježíškem a měly za úkol napsat a nakreslit kolem dokola,k čemu jsou Vánoce .Vyjadřovaly,že se těší na dárky,volné dny,pohádky v televizi,návštěvy,dobré jídlo a pamlsky,nemusí brzy vstávat,pojedou na výlet,lyžovat,bruslit…

Anita se zeptala:víte,co je o Vánocích nejdůležitější?To,že Bůh z lásky k lidem poslat Ježíše na svět.To je jádro Vánoc.To ostatní kolem jsou ořechové skořápky – možná zajímavé,pěkné,ale ne nejdůležitější.

Přeji vám,milí čtenáři,aby vaše letošní Vánoce nebyly skořápkové,abyste vyhmátli jádro a prožili vánoční radost a pokoj.Vaše Alena Naimanová

 

 

Laskavé slovo a hudba 8.11. od 15 hodin v Rychnově n.Kn.

Čtením laskavých povídek Eduarda Martina poslouží bratr farář Benjamin Mlýnek.Hudbou a zpěvem doprovodí manželé Truncovi.

Povídky jsou vybrané z knížek „Andělský kurz první pomoci“,“Babičky jsou nejmoudřejší“,“Těžký život psů“,“Kočičí příběhy“,“Andělé nás neopouštějí“ a „Andělské dopisy“.