Setkání rodin 2017 – Jánské Lázně: Putování s Abrahamem

 

 

 

 

 

 

 

Každá výprava je jedno velké dobrodružství. Musím se přiznat, že naše putování s Abrahamem nebylo žádnou výjimkou. Již celé to naplánovat a napjatě čekat, zda se najdou odvážné rodiny, které pojedou, nás stálo mnoho nervů a modliteb, ale s Boží pomocí se nakonec počet rodin ustálil na šesti, a tak jsem vyrazili.

Všichni dospělí, všechny děti i všichni pořadatelé a hlavně kuchaři dorazili se srdcem na dlani, a tak celé setkání bylo velice radostné, pohodové a pokojné, jak jen to s plnou budovou dětí jde.

 

 

 

 

 

 

 

 

Společně jsme s Abrahamem putovali do zaslíbené země a očekávali jsme vyplnění Božího slibu ohledně narození Izáka. A při tom všem jsme si stačili hrát, zpívat, modlit se, vyrábět ovečky i protáhnout si svaly, o kterých ani nevíme, že je máme. V neděli jsme sloužili společnou bohoslužbu a v pondělí objevili velký poklad. Nejen ten sladký, ale i ten, že nás má Pán Bůh rád a své sliby drží.

Pane Bože, děkujeme Ti za společně strávený čas, za lásku a přátelství, která jsme díky Tobě směli prožít, a také za každého, kdo se na uskutečnění podílel: zejména děkujeme za Štěpána a Emilku Kláskovy, Ladu a Pavlínku Kocourkovy a nejvíc za kuchaře Vláďu a jeho pomocnici Káju. Amen

 

Diecézní setkání mládeže 2017: (Ne)BOJ (se) VÍRY

 

 

 

 

 

 

 

V květnu se uskutečnilo v pořadí již druhé setkání mládeže naší diecéze. Nejprve se z nás v pátek stali rytíři – museli jsme kvůli tomu projít těžkými úkoly a zkouškami, abychom prokázali, že máme ctnosti, které každý rytíř potřebuje: moudrost, uměřenost, lásku, statečnost, štědrost a píli. Když jsme složili biblický verš z nápověd, které jsme získali při splnění úkolů, popisující Boží zbroj každého z nás, byli jsme pasováni na rytíře a šlo se do hajan.

 

 

 

 

 

 

 

 

Druhý den jsme se školili díky Elišce Silné v bojovém umění Ai-ki-do a poté jsme zkoušeli i naše duševní schopnosti ve hře Aktivity, abychom svého bojovného ducha plně vypustili v Laser game. Nakonec jsme se vydali na výpravu, kde jsme objevovali naše neřesti v hradeckých lesích. Poté se naše meče proměnily v kříže, abychom poznali, co je tím pravým bojovým nástrojem pro náš život. A večer jsme ukončili sledováním společného filmu Mise, který je o tom, jak se víra šířila, někdy správně a jindy nesprávně.

V neděli jsme se zúčastnili bohoslužeb v hradeckém sboru a rozjeli se domů. Myslím, že jsme si odvezli radost z Boží i lidské blízkosti a z prožitých zážitků.

Natáčení hudebního videoklipu v Husově sboru v Žamberku

Otevřít sbor mnoha mladým lidem. To se nám podařilo v neděli 6.8. Hudební skupina The complication u nás natáčela videoklip pro svoji novou píseň, kterou chtějí vzdát Bohu díky, za uzdravení zpěvákovi kamarádky z těžké nemoci. Bylo to požehnané odpoledne s možností spousty zajímavých rozhovorů s lidmi, kteří byli mnohdy v kostele vůbec poprvé ve svém životě.

Pouť pro pravdu pošesté

Proč M. J. Husa připomínat? Vždyť byl jen jedním z mnoha. A těch, kdo podobně pro něco zahynuli, nebylo v historii málo! A dělo se tak dokonce „péčí“ samotných křesťanů – v představě, že když bude zahubeno tělo hříchu, duše bude zachráněna. Proč připomínat člověka časově tak vzdáleného?! Co s ním máme společného?
Víc než bychom si pomysleli. Dnes je stále zřetelnější, že Husovo téma pravdy se stává naším vlastním tématem. Když současní myslitelé mluví o době postfaktické, vysvětlují to tak, že k lidem už zdaleka nepromlouvá skutečnost, jen přemnožená slova, kterými lze o čemkoli říci cokoli a nazdařbůh, hlavně když se dostatečně rozšíří. „Skepse, letargie a zbabělost jsou široce rozšířené. Bezradnost lidí a společnosti dostává obludné rozměry“ (zaznělo v pořadu FOKUS Václava Moravce o pravdě – ČT). Je proto znovu třeba nacházet skutečnost a pravdu o ní, je znovu třeba postavit sám sebe pod nárok pravdy. A není to snadné.
Proto – už po šesté – jsme v Broumově Husův den oslavili Poutí pro pravdu s Mistrem Janem. S poutnickým žalmem 125. se po úvodní pobožnosti vydali poutníci z Husova sboru na cestu, kterou tak připomněli muže, jehož životní příběh i po 600 letech vzbuzuje úctu. Úctu k Bohu a jeho pravdě. „Nejsem majitelem Krista, ani hlasatelem konečné pravdy. Věřím, že je jedna, univerzální a neměnná Pravda, ale ta je na nebi, zde dole na zemi máme jen střípky, fragmenty pravdy, když pro nic jiného tak proto, že náš rozum je omezený“ – napsal náš současník Marek O. Vácha.
Jednotlivá zastavení (před sborem, na náměstí, u gymnázia a pak průběžně na Jiráskově cestě) byla věnována i našim vlastním zkušenostem s pravdou (a strachem; a nadějí; a lží; a úzkostí; a smrtí; a vítězstvím v jeho paradoxu).
„Podstata existenciálního stavu lži spočívá v tom, že se člověk podílí (lhostejno, zda vědomě či nevědomky) na kolektivním znehodnocování něčeho, co zakládá veškerou důstojnost a slávu lidského života. Podílí se snad nejen na devalvaci pravdy, ale na devalvaci samého úsilí o poznání pravdy. Člověk žijící ve stavu lži dělá něco mnohem horšího, než že nemluví pravdu. Přičiňuje se o to, že mluvit vůbec o pravdě přestává mít smysl.“ (Petr Fidelius)
Máme-li si v současnosti udržet smysl a důstojnost, nesmíme se stát jen vířícím prachem ve vichru nároků mocných. Je třeba ubránit se polopravdám a lžím ve vlastních všedních záležitostech. Kdo se strachuje o svůj obraz v očích druhých, je snadno ovladatelný. Kdo má odvahu nepředstírat a žít pravdivě, zjistí, že pravda osvobozuje i uzdravuje. Pravda v nás lidech je nehotová věc a je třeba se o ni stále znovu snažit. To věděl i Hus. „A nemohu-li sám osvobodit pravdu ve všem, aspoň nechci býti nepřítelem pravdy… Ať běží svět, jak mu Bůh dovolí běžeti. Lépe jest dobře zemřít, nežli zle živu býti. Kdo pravdu mluví, hlavu si rozbíjí. Kdo se bojí smrti, pozbývá radosti života. Nade vším vítězí pravda. Vítězí, kdo padne, neboť mu žádná zlost neuškodí, neovládne-li ho jen žádná nepravost… Toto jsou mé opory a pokrm, jímž zotavuji ducha, aby byl silným proti všem protivníkům pravdy.“ (Z Husova listu M. Křišťanovi z Prachatic, 1413)
Básník Alois Marhoul to nám a současníkům vypsal trochu jinak několika verši: Odkud k nám přichází pravda?/ Mistr Jan Hus něco křičel/ Možná bolestí/ Ale pro ten palčivý kouř/ nesnesitelný smrad/ a všeobecné dohadování o tom/ jak dlouho ještě vydrží/ mu z té dálky nebylo skoro vůbec rozumět/ A blíž? Blíž by šel jenom blázen//
Snažili jsme se dojít blíž – 6. 7. 2017.                                   Jana Wienerová

Nové hodiny v Novém Bydžově

Husův sbor v Novém Bydžově má opět funkční věžní hodiny. Jejich rekonstrukce probíhala na jaře letošního roku a na konci června došlo k vyzdvižení hodin na jejich místo. Novobydžovský Husův sbor slaví 90. let od svého otevření (tedy slavíme to my, kostel jako takový to příliš neprožívá) a nové hodiny jsou takovým dárkem ke zmíněnému jubileu. Na rekontrukci hodin hodinářem Danielem Macháčem přispěla naše královéhradecká diecéze, a také město Nový Bydžov. Děkujeme. No a nyní můžeme i na našem kostele sledovat, jak se odměřuje čas nám daný.

Moderně převyprávěné evangelium

Jan 3:1-17 ParaBible (Bible hezky česky)
Mezi faráři byl člověk jménem Novotný, doktor teologie. Ježíšovy činy a jeho učení mu už dlouho nedávaly spát. Jednou v noci se tedy odhodlal Ježíše tajně navštívit. Ani Ježíš tu noc nespal. Pozval ho dál, sedli si u kafe v kuchyni a dr. Novotný spustil: „Kolego, je nám jasné, že jsi kazatel, jaký se rodí jednou za sto let. Nikdo z nás, s veškerým naším vzděláním, postavením a prostředky, nedokáže to, co ty. Kamkoli přijdeš, jako by přišel Bůh…“
„Něco ti řeknu,“ přerušil ho Ježíš. „Jediná možnost, jak přijít k Bohu, je začít znovu.“
„Cože? Jak může člověk začít znovu, když už má tolik za sebou?“ opáčil dr. Novotný. „Mám se snad vrátit na fakultu a studovat znovu od prváku?“

Pokračovat ve čtení „Moderně převyprávěné evangelium“

Filipíny a Bangladéš očima Mgr. Leoše Halbrštáta

 

14.2.L.P.2017 jsme v NO Žamberk přivítali milého hosta, bratra Leoše Halbrštáta – římskokatolického jáhna a Národního ředitele Papežských misijních děl. Bratr Halbrštát v rámci své služby cestuje po světě a koordinuje pomoc potřebným. V Žamberku nám představil svoji činnost na Filipínách a v Bangladéši. Během přednášky jsme si opakovaně uvědomovali, jak dobře se máme u nás doma. Máme-li střechu nad hlavou, jídlo, pití, teplo a lékařskou péči, patříme k bohatým lidem tohoto světa. Kéž dokážeme myslet na lidi, kteří takové štěstí nemají.

 

V lodi

van-sbor-0043Ta loď nad hlavou oblohu čeří
a noří se kýlem v moře hvězd…
Čtením o chuti krále Davida postavit Hospodinu chrám a Boží odpovědi, že David těžko může Boha něčím obdarovat, protože je sám v roli příjemce, jsme zahájili štědrovečerní vigilii. Půjčili jsme si někdejší náš sbor (od Diakonie Broumov, jíž byl před dvěma desítkami let darován) a v jeho lodi bez elektřiny, v průvanu vypadlých okenních tabulek jsme se ve svitu svíček radovali z Kristova narození.
Chrám je jak loď, jen jinak orientovaná – jakoby vzhůru nohama.
Možná si myslíme, že musíme Bohu budovat chrámy; jenže je to naopak – a je dobře, když tak: Z živých kamenů věřících lidí buduje svůj chrám sám Hospodin. Snad proto není nutno podléhat skepsi v úvahách o budoucnosti křesťanství v Evropě (ale ani naší církve u nás). To živé se udrží. To živé udrží Kristus.
jw