Jak jsme žili?

Kázání uveřejněné v ČZ 47/2011, Poslední neděle církevního roku, Mt 25,31-46

Je poslední neděle církevního roku. Za týden tu máme advent, čas radostného očekávání příchodu Spasitele. Dnešní slovo je však varovné i nadějné. Nabádá nás k poctivému zamyšlení nad svým dosavadním životem. Nadějné je v tom, že ještě je čas k nápravě.

Jak jsme tedy žili? Byl to život víry, z níž jako pramen vyvěrají dobré skutky? Byl to čas služby Bohu i bližním? Byla to služba neokázalá, samozřejmá, jaksi mimoděčná, nebo jsme jí sledovali především svůj prospěch? Jak jsme se zachovali jako jednotlivci, jak jsme se světu předvedli coby církev Kristova? Bylo vše, co jsme konali, raženo láskou Boží?

Je před námi čas, kdy si opět budeme připomínat příchod Pána Ježíše jako Syna Božího i lidského, nebeského dítěte, ve své chudobě zdánlivě zcela bezmocného, a přece Spasitele světa. A nejen to. Připomeneme si, že přijde opět, v moci a slávě, jako soudce a bude soudit živé i mrtvé. A nebude nás soudit podle toho, jaké filosofii jsme věřili, k jaké církvi patřili, snad ani podle toho, jací jsme byli na pohled vzorní křesťané, kolikrát jsme navštívili bohoslužby, jak usilovně a dlouho jsme se modlili, kolik teologických traktátů jsme vytvořili, kolik a jak úderných kázání jsme pronesli.

Bude nás soudit podle toho, jak jsme skutečně žili, zda odpovídaly skutky lásky našim řečem o ní, zda odpovídala praxe teorii, zda to nebylo jen prázdné tlachání v domě Vyvolených. Zatím je čas milosti, čas k nápravě. Máme všichni stejnou šanci. Dosud není oddělen koukol od pšenice, ovečky od kozlů. Není v našich možnostech posoudit, kdo je kdo, ukazovat prstem: „ten do nebe půjde a ten nikoliv”, soudit živé i mrtvé. Od toho tu je jiný, spravedlivý soudce, vidící do nitra každého člověka, znající skutečně všechny okolnosti chování, všechna „pro“ i „proti“. Máme však možnost zhodnotit život svůj, vlastní. Jak na tom jsem já. Hodnotit ten svůj život pak můžu nikoliv podle nějakých složitých psychoanalýz, vůbec ne podle postavení, úspěchu a vážnosti, jíž jsem dosáhl. Ale podle zcela jednoduchého testu, který nám připravil Pán Ježíš. Zbývá jen poctivě si zodpovědět tyto otázky: Dal jsem hladovému najíst? Dal jsem žíznivému napít? Ujal jsem se pocestného? Oblékl jsem nuzného? Navštívil jsem nemocného? Hlásil jsem se k pronásledovaným? Měl jsem soucit s těmi, kteří strádají? Můžu si položit otázku, zda nejsem lhostejný k okolí, k utrpení světa, jestli nezavírám oči, abych neviděl to trápení, nezacpávám si uši, abych neslyšel ten křik a pláč… Miluji bližního svého jako sebe samého? Miluji vůbec sebe? Ne­ li, jak bych mohl pak milovat další? Nejsem­ li schopen lásky k světu, který vidím, ve kterém žiji, jak bych mohl milovat Boha, kterého nevidím? Jaká je moje víra, když nemiluji Boha? Jaká je moje víra, když nemiluji? Kde je to moje následování Krista?

Bude jen a jen blahodárné, když po zodpovězení těchto a podobných otázek nepropadneme sebeuspokojení, když si všechno to špatné, co jsme udělali, i všechno to dobré, co jsme mohli udělat, a přesto neudělali, ně­ jak ve svém svědomí neobhájíme, nezdůvodníme. Neboť jen naše nespokojenost s životem dosavadním a snaha napravit, co se dá, nás posune k Bohu alespoň o centimetr blíže. K lidem blíž, k Bohu blíž – s pomocí Boží, dokud je čas, Pán je blízko.

Napsat komentář