Kdo vystoupí na Hospodinovu horu?

Blíží se 11. duben, den výročí na -ro zení Dr. Jamese Parkinsona, lékárníka, chirurga, paleontologa a politika – muže, který roku 1817 jako první popsal nemoc, později po něm nazvanou Morbus Parkinson, a my, které postihla tato nepříjemnost, se budeme v sobotu 13. dubna opět plahočit na ten kopec, nazývaný hora Říp. Ona je to pro zdravého člověka spíše taková boule v české rovině, avšak pro mnohé z nás je skutečnou horou, pro někoho dokonce Himálajemi. Polezeme nahoru již po šesté a já měl to štěstí (dá-li se při této diagnóze mluvit o štěstí), že jsem se krátce po diagnóze mohl zúčastnit prvního ročníku.

Bylo to mé první setkání s pacienty stejně postiženými a bylo to setkání s opravdu tvrdou realitou. Vidět víc jak sto stejně potrefených jako já najednou – to je pecka! Poznal jsem tam chlapíka s koloběžkou, který běhal do kopce i z kopce, ale roviny musel přejíždět. Viděl jsem tam lidi, třesoucí se jak v zimnici. Viděl jsem lidi, kteří vláli jak prapor ve větru. Viděl jsem lidi sehnuté, šourající se těžce s trekovými holemi, padající a zase vstávající. Viděl jsem člověka, který uprostřed chůze zarazil a nemohl udělat krok. Viděl jsem člověka, který nemohl projít otevřenými širokými dveřmi. Viděl jsem lidi, se kterými byla těžká domluva, neboť jim nebylo rozumět. Viděl jsem i vozíčkáře, lidi, kteří už nebyli schopni zdolat ten kopec po svých a museli být vyvezeni autem… Byla to tvrdá realita, ale zároveň to bylo jaksi osvobozující. Nejhorší je nejistota – co bude dál a stojí-li ten život ještě vůbec za to… A já najednou věděl, o co tu jde, do čeho jsem se to namočil, co mě čeká, na co se mám připravit. A to hlavní – najednou jsem v tom průšvihu nelítal sám.

Hned zde, na Řípu jsem poznal několik výborných přátel. Potkal jsem zde lidi všech možných profesí, rozličných životních zkušeností, pro které kříž nebyl jen planými řečmi, nastudovanou teologií v nedělním kázání. Potkal jsem zde, jako všude, lidi věřící, ale i hrdě prohlašující, že jsou ateisté – přesto v nich přebývá Boží láska.

Ta přátelství trvají. Žijeme každý jinde, rozptýleni po celém tom dávno již rozpadlém Československu, většinu času se potkáváme jen na internetu, avšak těšíme se na tato vzácná setkání, kdy si můžeme podat roztřesené ruce, obejmout se, být chvíli spolu…

Mechanismy této nemoci jsou známy. Chybí jakýsi dopamin – látka, vzikající v našem mozku, neuropřenašeč, který v jistých částech mozku umožňuje přenos impulsů, hraje roli v plánování a programování pohybu – v procesu, kdy se abstraktní myšlenka mění na vůlí řízenou akci. Mechanismy jsou známy, jen stále nevíme, proč ten dopamin najednou chybí. Jsou dnes léky, které částečně dopamin nahrazují, avšak způsobují zase i takové stavy, jako jsou deprese… A časem ztrácejí ty léky účinnost, takže se musí zvyšovat dávky a nakonec je třeba nahradit je novými léky… A když už nezabírá žádný lék, je tu možnost DBS – deep brain stimulation – operace mozku, která velmi pomáhá…

Proto se těšíme na takováto setkání, na podání ruky, objetí, políbení, neboť být sám s touto nemocí je velice těžké, vlastně nemožné, neboť zavřít za sebou dveře a zůstat sám se svými depresemi – to je průšvih na cestě… Proto se tak rádi scházíme, zde na Řípu, při rekondičních cvičeních či na společné dovolené…

Bůh přišel k trpícímu člověku v trpícím Kristu, neboť trpící má k trpícímu nejblíž. Proto i my, lidé trpící Parkinsonovou chorobou, máme nebo měli bychom mít k sobě blízko. Kéž bychom k sobě vždy nacházeli cestu! A kéž by se k nám dokázali přiblížit i ti zdraví, považující nás často za opilce povalující se po ulicích, magory, hypochondry štítící se práce, chytráky s tváří hráče pokeru, snažící se urvat nějaký ten předčasný důchod, nebo dementní slinty, které je třeba zavřít někam do ústavu – ať si tam slintají a blábolí jak je jim libo…

Těším se na Říp, že se zas setkáme, vylezeme spolu na ten pro mnohé již těžko zdolatelný Mount Everest a bude nám spolu dobře.

Napsat komentář