Kdy je práce radostí?

Kázáíní uveřejněné v ČZ 30/2012, 8. neděle po Duchu sv., Mk 6,34. 54-56

Unavení, ale šťastní

Málokterý evangelijní příběh začíná tak lidsky a ohleduplně. Po té, co Pán Ježíš vyslal své učedníky po dvou do okolních vesnic a vesniček, vracejí se teď k němu celí unavení a plni ohromujících dojmů a zkušeností s Boží přítomnou mocí zasahující do lidských životů. Jeden přes druhého překotně vyprávějí o tom, co všechno na vlastní oči viděli, co zažili. Texty v těchto místech bývají až nebývale skoupé a nenechávají nám nahlédnout blíže do událostí toho odpoledne a rozpoložení mysli učedníků. Mít tak možnost to, o čem toho dne spolu mluvili, mít někde zaznamenané, mít tam „štěnici“, mít to nahrané.

Byli bychom hodně překvapeni? Myslím, že ano. Určitě by to bylo hodně poučné. Učedníci, ačkoliv byli zřejmě velmi unaveni, přesto nemohli mluvit o ničem jiném, než o tom, co prožili. Byli touto novou životní zkušeností tak uchváceni, že neměli čas ani se najíst. Nakonec sám Pán Ježíš, když vidí, jak si potřebují alespoň na chvilku odpočinout, navrhuje, aby společ­ ně odjeli na pusté místo. Ani tento záměr se však nedaří. Dříve, než tam stačí dorazit, zástup jim nadběhne a už tam na ně čeká. Možná jsme také zažili návštěvu, která se protáhla a ne a ne odejít. Oči už se klíží, jsme po celém dni k smrti unaveni, ale společenské ohledy nám nedovoluji zavelet k odchodu. Snad proto, aby učedníkům přece jen dopřál chvíli času, a také proto, že mu je líto těch, kteří za ním přišli, začne je Pán Ježíš učit.

V čem jsme jiní?

Asi i my bychom obětovali nějakou část svého volného času, nelitovali námahy a šli si poslechnout člověka, v jehož blízkosti se děje tolik podivuhodných věcí. Snad by i nás znuděné a otupělé konzumním způsobem života, sledováním televize a neutěšené ekonomické situace, na chvíli zarazil ten jasný pohled, prostá řeč a hluboká pokora, která z tohoto člověka vyzařuje. Asi i nám by dnes bylo dobře, kdybychom mohli všeho nechat a usednout u nohou někoho, o kom víme, že zvládne vyřešit každou životní situaci, naplnit každou potřebu, utěšit každý smutek. Hledání odpovědi na otázku, proč se k nám lidé obracejí zády, proč nás nevyhledávají, by bylo asi dlouhé.

Všimněme si proto dobře toho, co tehdy Kristovi apoštolové prožívali. Zmocnění, kterého se jim dostalo, mělo tři podstatné znaky:

1. Vyzvání k novému způsobu života

2. Vyhánění zlých duchů

3. Potírání nemocných olejem, uzdravování

ad 1. Vyzývání k novému způsobu života. I my vyzýváme. Tyto výzvy ale nikdo již v dnešní době nebere příliš vážně, protože je toho mnoho, co lze příslušníkům církví vytknout. Příliš mnoho z nás nemá jiný životní styl než lidé tohoto světa a vzhledem k dobám minulým i docela nedávným církev z velké části svůj kredit ztratila. Lidově se tomu, co děláme, říká: kázat vodu a pít víno. Tento hřích je mezi námi rozmnožen velmi. Pokud sami takovýto nový život nežijeme, ztrácíme právo i schopnost jej účinně hlásat druhým.

ad 2. Vyhánění zlých duchů. Myslím, že jsem se s tímto termínem nesetkal ani na bohoslovecké fakultě a marně pátrám v paměti, zda jsem o tomto tématu slyšel někoho kázat. Občas prosakují zprávy, že bratři katolíci snad mají tu a tam nějakého exorcistu, ale to vše je zahaleno tajemstvím. Závěr je jednoznačný. Démony nevyháníme. To spíše jen tu a tam nějakého žebravého bezdomovce s nataženou rukou. Mocnostem temnoty nejsme nebezpeční, protože ji nijak neohrožujeme a ona nás za to nechává na pokoji.

ad 3. Natírání olejem a uzdravování jsme postupně přenechali masérům, alternativním léčitelům a velké armádě lékařů, protože „my jsme tady přece jen víc na tu duši“. Že nás z druhé strany tiše vytlačují psychologové, nás asi také nechává v klidu. Náš prostor se tak pomalu scvrkává na poslední věci člověka, ale i tu se již rekrutují speciální týmy, zaměřené na traumatologickou péči, které poskytují pomoc potřebným. Jaký prostor nám tedy zbývá?

Čí mocí to činíte?

Dnešní text nám jednoznačně staví před oči skutečnost, že moc, se kterou apoštolové pracovali, nebyla lidská, nebyla jejich. S úžasem sledovali, co se jejich prostřednictvím dělo. Tak jak se o tom vyjádřil i moudrý Gamaliel: „Jestli je to nějaké lidské hnutí, brzo se rozpadne. Stojí­ li však za tím Bůh, nic proti tomu nezmůžete.“ Sk. 5,38n. Otázkou tedy není to, jak dopadnou církevní restituce, odsouhlasíme­ li rekonstrukci Husova rodiště či to, kolik nám stát vyměří pokutu za naše lajdácky vedené účetnictví. Jedinou oprávněnou otázkou, kterou bychom se měli jako církev i jednotlivci zabývat je, zda za tím, co konáme i za tím, jak žijeme, stojí nebo nestojí Boží přítomná moc, která nás zmocňuje k poslání v tomto světě.

Napsat komentář