Naživu nás udržuje víra

Kázání o 1. neděli po Velikonocích, lekcionář „Pokání a obnova církve“

Velikonoční svátky máme za sebou, dobu postní jakbysmet. Prožíváme relativně klidné období, v němž se dle liturgického kalendáře „až tak moc neděje“. Toto zdání je ale klamné. Stále se něco děje. Právě v klidné a pohodové době, kdy je takříkajíc po všem, může přijít událost, která radikálně změní náš život.

V této klidové atmosféře by křesťan, přestože si také zaslouží odpočinek, neměl dlouho zůstávat. Máme být neustále ve střehu, protože nikdy nevíme, co se může přihodit. Blesky, které se objevují z čistého nebe, bývají vždy velkým překvapením, i když o možnosti jejich úderu víme dopředu.

Jistě jsme byli snad všichni svědky události, kdy se v naprosto nečekané situaci něco rozbilo, někdo se zranil či dokonce přišel o život. Z krásného odpoledne nebo večera se potom staly nepříjemné a smutné i tragické okamžiky. V takové chvíli mnohým, kteří přihlížejí neštěstí, probleskne hlavou: Kdo za to může! Jak si to ten zraněný nebo mrtvý zasloužil?

I za Pánem přicházeli lidé s podobnými zprávami a žádali si vysvětlení. Vypověděli mu o galilejských poutnících, kteří šli obětovat zvířata za své hříchy, a Pilát je při tom nechal pobít. Jak k tomu přišli, čím si zasloužili tak hrozný osud? Byl to snad Boží trest za něco, co provedli?

Krev z mečů ještě nebyla setřena a mezi lidmi zřejmě už kolovaly dohady a spekulace, co za tím stojí. Názorů na to mohlo být hned několik. Lidská fantazie je v takových případech velice bujná.

Například farizeové, kteří se s Římany nechtěli zaplétat a bojovat proti nim silou, mohli operovat domněnkou, že ti poutníci si smrt zasloužili, protože to byli vzbouřenci, kteří se nechtěli poddat Římu. Trest za vzpouru byl jediný – smrt.

Aco ti dělníci v Siloe, na které spadla věž? Bylo jich na dvě desítky a to už je velká tragédie. Tak to můžeme dnes vnímat i my, kteří jsme denně zpravováni o podobných událostech, na něž jsme si již zvykli a nechávají nás docela klidnými. Tehdy to ovšem muselo být něco nepředstavitelného. Taková záplava mrtvých se dala přirovnat k počtu padlých v lokální válce. Otázka ale trvá: Proč museli umřít zrovna oni a ještě v takovém počtu? Vždyť jenom tvrdě pracovali, aby uživili své rodiny.

I v tomto případě mohla neomezeně zapracovat představivost některých lidí. Třeba Zéloti, skupina izraelských „partyzánů“, která proti Římanům neustále bojovala, mohla vymyslet svoji historku: Ti dělníci si smrt zasloužili, protože to byli kolaboranti, špatní vlastenci; pracovali na vodovodu, který měl sloužit římským okupantům. Jak je vidět, kdekdo má své vysvětlení a závěry. V biblických dobách se lidé ptali, proč se tak stalo, čím zhřešily nešťastné oběti? Dnes se neptáme téměř na nic, odpovědi však dostáváme. Na místo kdejakého neštěstí okamžitě vyjíždějí senzacechtiví reportéři; snaží se natočit místo tragédie a podávají divákům své závěry. Např. autobus se zřítil ze stráně, protože měl špatné obutí a řidič neměl psychotesty. Hbitě také pátrají po příbuzných obětí a snaží se z nich dostat výpovědi, kolik let by měl dostat řidič, garážmistr a majitel autodopravy za to, že nehodu zavinili. Mezi tím už další reportér přichází s nejnovější zprávou, že v autobusu jela skupina dealerů drog a nehoda byla výsledkem vyřizování mafiánských účtů.

Jak se k takovým dohadům staví Pán Ježíš?: „Neštěstí a tragédie vás nepotkávají, protože jste zlí, nejsou ani trestem za něco! Jedni nejsou horší, než ti druzí, Bůh si nelibuje v trestech. Neštěstí ale berte jako výstrahu! To, že jste naživu, pro vás ještě nemusí být výhra. Pokud nebudete litovat svých špatných činů, čeká i vás Boží soud. Čiňte pokání, abyste nezahynuli!“ Skutečnost, že někdo je zabit a jiný zůstane naživu, není měřítkem jejich spravedlnosti. Zemře každý, to je součást lidství. Nemusíme ale zůstat na věky mrtví. Pán Ježíš přece slíbil, že ti, kdo v něho uvěří, uniknou záhubě a obdrží život věčný.

Abychom si jej zasloužili, je zapotřebí přestat relaxovat, i když se zdá, že se nic neděje. Stále musíme činit pokání a být ostražití ve všem, co děláme. Snažit se, abychom přinášeli dobré ovoce svých skutků a důvěrně se opřeli o víru v Krista. Tak, ač někteří zabiti, budeme žít. Amen.

Napsat komentář