Nedělat nebo posvětit?

Kázání o 14. neděli po Duchu sv., ekumenický lekcionář cyklu C

Bezvýchodná situace

Když nás navštíví nemoc, není to obvykle nic příjemného. Zvláště, je-li to nemoc, která o sobě dává stále vědět, která nás omezuje, spoutává. Někdy stačí „jen“ obyčejná bolest zubů a všechno ostatní jde stranou. Nic nás nezajímá. Myslíme jen na bolest. Jsme v jejím zajetí. A jsme ochotni udělat všecko pro to, aby naše bolest skončila. Žena v našem příběhu je nemocná už 18 let. Čteme o ní, že byla celá ohnutá a nemohla se narovnat. To se také asi neobešlo bez bolesti. Neříká se nám v tomto příběhu nic o tom, co už všechno podstoupila, co všechno už měla za sebou. Jak se nejdříve vzpírala, prala se svou nemocí, kolik nocí proplakala, jak se snažila, jak hledala pomoc, jak v sobě živila naději na možnost uzdravení nebo alespoň zlepšení svého stavu, naději, která s ubíhajícím časem pomalu skomírala – až zhasla docela. Měla své životní plány, chtěla mnoho věcí uskutečnit, někým být. To všechno je teď v prachu. Nezáviděníhodná situace. Bezvýchodná. Bezmocná.

Bůh mluví

Bůh promluvil už na začátku: „Buď světlo!“ A bylo světlo. Mluvil k Mojžíšovi, Eliášovi, prorokům. Mluví i k tobě a ke mně. Jeho hlas je však „tichý a jemný“ (1 Kr 19,12). Lze ho lehko zaplašit, přehlušit, nepřipustit. Jít si dál svou cestou (jako Jonáš). Někdy pak přichází nemoc. Ťuká na dveře naší nezranitelnosti a nesmrtelnosti. Mluví: „Hej, člověče, kam pádíš? Zastav se. Naslouchej.“ A když ani pak neslyšíme, mluví k nám rozbouřenými vlnami našeho života, bouří, neklidem, (jako k Jonášovi). Není to bouře určená k naší likvidaci, záhubě. Je to milostivé Boží volání sledující naše obrácení, naše procitnutí, naši proměnu.

Bod obratu

V jedné z knih Watschmana Nee, Božího svědka působícího v minulém století v Číně, čteme příběh o topícím se bratru. „Jednoho bratra chytla křeč do nohy a začal se topit. Volal jsem na jednoho z kamarádů, který byl ve vodě, aby mu pomohl. Ten si k mému údivu volání nevšímal. Byl nedaleko topícího se a vypadalo to, že svůj nemilý úkol odkládá. Mezitím křik tonoucího bratra slábl a jeho úsilí ochabovalo. Teprve tehdy k němu můj kamarád připlaval a oba se dostali bezpečně na břeh. „Nikdy jsem neviděl křesťana, který by miloval svůj život jako ty,“ řekl jsem mu. On však rozuměl své věci lépe než já. „Kdybych mu přišel na pomoc dřív, byl by se mne tak pevně chytil, že bychom utonuli oba. Tonoucí člověk může být zachráněn teprve tehdy, když už je vyčerpán a přestane usilovat o svou záchranu.“

Teprve, až se vzdáme své záchrany, může nás Bůh vzít do svých rukou, do své náruče. Čeká, až jsme na konci svého úsilí a nemůžeme pro sebe nic udělat. Snažíme-li se něco konat ve vlastní síle, odmítáme tím ve skutečnosti Kristův kříž.

Sváteční den

Až sem se všechno zdá být v pořádku. Žena je po 18 letech uzdravena, chválí Boha, lid žasne a raduje se. Jen vedoucí představitelé církve nejsou ani trochu spokojeni. Oni přece znají Boží příkaz obsažený v desateru: „Pomni, abys den sváteční světil,“ a podle toho Ježíš činí špatně, když v tento den uzdravuje. Příkaz o svěcení sedmého dne však nebyl dán proto, aby se v (sobotu) neděli nic nedělalo, ale proto, aby byl tento den posvěcen. Co znamená posvětit? Už v době starozákonní se stávalo, že Bůh si někoho vybral a ten byl veřejně pomazán olejem. Byl posvěcen. Stejným způsobem byla svěcena zvířata nebo věci – ovce nebo chrámové zlato, ne proto, aby z nich bylo vykořeněno něco zlého, ale proto, že byli odděleni, (patřili) jedině Hospodinu. Vydat se Kristu, (stát se křesťanem) znamená být zcela jeho. Patřit jemu. Žít už ne pro sebe a pro své. Oddělen pro Boha ve všední den, stejně jako v den sváteční…

Neděle

Stav většiny lidí je však takový, že během všedních dnů odejdou daleko od myšlenky na to, že patří Bohu, že mají svůj život i své tělo jen v pronájmu, že zde na světě jsou v jeho službách. Nebýt (pro začátek) neděle pojímané jako duchovní obnova, úplně by na svůj vztah k Bohu zapomněli. Zabránit tomuto odcizení je účelem tohoto příkazu. Nikdo by si neměl myslet, že je se svým duchovním vývojem tak daleko, že se v neděli může věnovat stejným záležitostem, kterým se věnuje po celý týden. Má-li náboženský život zůstat živý, potřebuje určitou pravidelnost (stejně jako např. jídlo a pití) a tu, mimo jiné, zaručuje též posvěcení svátečního dne, kdy více než jindy hledám jeho blízkost, jeho vůli.

Kdy nastane naše uzdravení?

Když Ježíš uviděl onu zkroucenou ženu, věřím, že v tom okamžiku poznal celý její dosavadní život, všechno zoufání i doufání jejího srdce, její rezignaci na to, že je jí ještě pomoci. A jak mu velela láska, obrátil se k ní a řekl jí: „Jsi zproštěna od své nemoci.“ V celém příběhu se zdá, že jedná jedině Bůh. Byl tu však jeden krok, který za člověka nikdo jiný udělat nemůže. Žena v našem příběhu se musela nechat pozvat. Musela k Ježíši na jeho zavolaní přijít. „Když ji Ježíš spatřil, zavolal ji.“

Napsat komentář