Nějak bylo, nějak bude

Kázání uveřejněné v ČZ 40/2013; 20. neděle po Duchu svatém; L 17,5-10

Zajisté neuškodí, když se zamyslíme nad vírou, nikoliv obecně nad vírou církve, ale každý nad vírou svou, osobní. Vždyť, musím si přiznat, apoštolové, když řekli Pánu: „Dej nám více víry!“– jako by i mně z duše promluvili!

Někdy je víra boj – třeba když zůsta-ne člověk po celoživotní službě Hospodinu stát sám, s prázdnýma rukama, moc toho za sebou nevidí, starý, bezradný, v lidech i sám v sobě zklamaný, unavený, nemocný, když veškeré jeho plány vzaly za své a zdá se, že ho již nic dobrého nečeká… To se pak člověk ptá: „Bože, kde jsi s celou svou dobrotou a láskou? Copak jsem se dost nesnažil, abych se ti zalíbil? Nebo jsem byl opravdu tak špatný, že se teď na mne hrne problém za problémem? Kde jsi a kam se poděla ta moje kdysi tak veliká víra v tebe?“

Je opravdu zvláštní, že na tyto výkřiky bolavé duše Bůh odpovídá. To je důkaz jeho lásky k člověku – že se nezatvrdil a od tohoto reptajícího, chronického nedověrce, tak trošku svádějícího své chyby na Boha samého, neodvrátil. Místo toho jej znovu a znovu ujišťuje o svém zájmu o něho. A také upozorňuje, že nejde ani tak o velikost víry, jako spíše o její kvalitu. Ostatně, co je malá a co velká víra? Víra je víra a buď je, nebo není.

Věřit není přece totéž, co vědět. Dokud tedy o svou víru stojíme, dokud o ni bojujeme, nejsme ztraceni. Dokud je co chránit, je víra živá. Bude-li vaše víra jako semeno hořčice, bude-te obdařeni mocí Boží. Když Ježíš mluví o hořčici, nemyslí tím naši polní plodinu řepku olejnou. Mluví o velikém stromě, rostoucím v Palestině. Mluví o tom, že veliký strom vyrůstá z malého seménka. Nevzdychejme tedy nad svou malou vírou. Toliko věřme a svou cestu Hospodinu svěřme! Doufejme v něho a on bude jednat!

Hlavně si nic na Hospodinu nevynucujme za každou cenu. Vždyť my nejsme klienti, kteří mu mohou zaplatit za jakousi nadstandardní péči. Nejsme panstvo, které bude Bůh obskakovat a plnit mu každé pomyšlení. Jsme pouze jeho služebníci. Neočekávejme proto od něho, že nás bude neustále poplácávat po rameni a ujišťovat, jak jsme dobří. To, že sloužíme Bohu, není naše zásluha, ale samozřejmost.

Někdy reptám. Někdy se ptám: „Bože, proč?“ A nakonec vždycky zjistím, že to se mnou vlastně ještě není tak zlé, že chodím, dýchám, když padnu, zase se zvednu, že mám zase možnost radovat se z nového dne, že jsem se sice v mnohém i v mnohých zklamal, že jsem třebas byl chvílemi lidsky i dost sám, nikdy však v mém životě nechyběli dobří přátelé, kteří se vždy objevili v pravý čas, že sice při-šla nemoc, ale díky té nemoci jsem zase poznal nové báječné lidi, že po dešti vyjde slunce a že jsou chvíle, kdy se neklepu a je mi dobře, že nějak bylo a nějak zase bude – s pomocí Boží jistě dobře, neboť Bůh je dobrý a vítězí i nad smrtí – to je ta moje víra jako seménko hořčičné… Amen.

Napsat komentář