O rozsévači, vodě, osivu… a taky botách proti lásce… a hnoji

Kázání uveřejněné v ČZ 28/2011, 4. neděle po Duchu sv., Mt 13,1-9; 18-23

Ježíšovo podobenství o rozsévači se mi vynořuje vždy, když zapochybuji o moci Božího Slova i o smyslu své kazatelské práce – o svých obdarováních a schopnostech při kázání Božího Slova i o schopnosti posluchačů to Slovo přijmout, o tom, zda jim to Slovo vůbec něco dá, nějak je obohatí, o lidech, kterým kážu, i o sobě samém.

Již prorok Izaiáš však jasně hovoří o tom, jak Boží Slovo působí na zemi. Přirovnává je k dešti, který zalévá zemi a zase se vrací do mraků, takže ani kapička není ztracena při tomto věčném koloběhu vody v přírodě. Pán Ježíš jde ještě dál. Přirovnává Boží Slovo k zrní, jehož rozsévačem je Hospodin. Na rozdíl od šetrného sedláka, který zaseje zrno jen do dobře připravené půdy, Hospodin se zrnem doslova plýtvá. Rozsévá celoplošně – nejen do půdy úrodné, ale i na cestu a kolem cesty, na skálu, do trní, kde se dá…

Rozsévač však ví, co dělá. Ta půda kvality všelijaké, to jsme my, lidé. Rozsévač ví, že zdaleka ne ve všech zaseté Slovo vzejde. A že i tam, kde vzejde, často nedoroste, předčasně zajde, nevydá užitek. Zasít se však musí všude. Bůh nechce nikoho vynechat. Chce, aby se všichni setkali s jeho Slovem, aby jeho láska byla zaseta do srdcí všech lidí. A je jen na každém z nás, přijme­ li tu setbu do svého srdce, nechá­ li ji vzklíčit a bude­ li tak dobrým hospodářem, že úrodou nacpe nejen svou sýpku, ale bude dál zasévat to, co sklizní získal, zda také a především nasytí hladové kolem sebe.

Jsme lidé všelijací. Setba na cestu a kolem cesty – to je snad případ většiny lidí – Boží Slovo se jich vůbec netkne, jsou k němu lhostejní nebo jim je k smíchu, lidé omezení, velkopansky smýšlející, neschopní alespoň se zamyslet nad něčím, co je přesahuje, Boží lásku bez milosti pošlapou, rádi dupou i po poli úrodném (něco jako v té písni: „Mám proti lásce boty… ty boty vždycky jdou a všecko hezké po­ šlapou“). A ptáci nakonec sezobou, co zbylo.

Lidé, podobni skále – kolik takových lidí lze potkat! Jsou to lidé nestálí, tvrdí jak skalnaté podloží s příliš tenkou vrstvou úrodné půdy na povrchu. V mládí krásně vyklíčili, zazelenali se, krásní lidé, zahořeli pro Krista jak vích, vše jim bylo jasné, ti nejhorlivější křesťané – až do chvíle, než ta jejich víra měla přinést nějaké oběti. Přišel komunismus, pronásledování, nabídka k jinšímu, pohodlnějšímu životu, a kde je jich konec! To jsou ti, co se třeba odkudsi z neznáma přivalí s balíkem obnošeného šatstva do kostela, nostalgicky zavzpomínají na krásná setkání křesťanské mládeže a zase zmizí.

Trní, to jsou ti, kdo slyší Slovo, ale okolnosti, třeba vábení majetku, jak říká Ježíš, je odvedou někam jinam. Nemusí to být jen vábení majetku. Může to být i pracovní vytížení, kariéra, nevěřící manželka či manžel, posměch okolí… Trním může být i nějaká nepříjemná událost, rodinná tragédie a ztráta víry v Boží lásku. Trním můžeme být druhému člověku i my „vzorní“ křesťané, jsme­ li spolkem bez lásky, formální, uzavřenou sektou, těžko mezi sebe někoho nového přijímající. Běda ptáčkovi, který do takového trnitého keře vlétne, může to být jeho smrt…

Otevřme naše srdce moudrému Hospodáři a nechme ten náš úhor zúrodnit. A staňme se sami vláhou i zrnem, ale také hnojivem, zúrodňujícím úhor tohoto světa.

Nedávno jsem slyšel (nemám to ze sebe) toto: „Církev je jako hromada hnoje. Je­ li na hromadě, jen smrdí. Jeli rozmetána, zúrodní pole.“ Je to drsně řečeno, ale je to tak. Světu uzavřená církev, byť by byl zbožnými křesťany našlapaný kostel, není k ničemu. Taková církev není krásná, neláká, může i odpuzovat. Teprve rozmetáni mezi ty, jimiž často jen pohrdáme, tam pak svědčící činy lásky, splníme svůj úkol. Láskou je třeba plýtvat. Až k smrti na kříži. Teprve tam začíná život. Bůh plýtvá svou láskou, má jí dost pro všecky. Plýtvá jí, a přece ji nevyplýtvá. Láskou je třeba plýtvat. I když kolem sebe žádný efekt nevidíme. Ta Boží láska je jako pára z polí – vrací se k Bohu, má smysl. Amen

Napsat komentář