O modlitbě

Kázání o 10. neděli po Duchu sv., ekumenický lekcionář cyklu C

Určitě se vám mnohým, sestry a bratři, někdy v životě stalo, že do rozhovoru s vámi náhle někdo, když zjistil, že jste křesťany, vložil konstatování: „Modlit se neumím“ nebo „neznám žádnou modlitbu“. Možná někdy přišla i výzva od onoho dotyčného: Nauč mne to, nauč mne nějakou modlitbu. Právě z těchto otázek a výzev jasně vystupuje možná snad i hluboká neznalost člověka o modlitbě a jejím zkreslování. Slyšíme-li tato slova, vysvítá nám zcela jasně fakt, že mnozí lidé jsou přesvědčeni o tom, že vědí, co je modlitba. Jejich vnímání této skutečnosti, pro křesťana zcela běžné, ale na druhou stranu velice zvláštní a slavnostní, se omezuje na modlitbu jen jako na sbírku krásných slov, která jsou vyřčena většinou o bohoslužbách či jiných svátostných i mimosvátostných příležitostech. Vždy však ústy, lidskými ústy, která dovedou jak „milovat“ tak ničit. Pokračovat ve čtení „O modlitbě“

Vzdát se své moci a autority

Kázání o 2. neděli po Duchu sv., ekumenický lekcionář cyklu C

V armádě platí docela jiná pravidla než v „obyčejném“ životě. Slovo, rozkaz zde má naprosto zvláštní závaznost. Neuposlechnout nařízení znamená zradit velitele. Setník vystupující v našem dnešním evangeliu by o tom mohl dlouze vyprávět. Jako velitel vojenského oddílu měl velikou zodpovědnost, ale také stejně zavazující autoritu. Každé slovo musel dlouze zvažovat, protože jeho rozhodnutí a nařízení byla se všemi důsledky s vojenskou kázní ihned splněna. Mohl chybovat, stejně jako triumfovat. Jednoduše řečeno, co rozkázal, ať dobré či špatné, stalo se bez prodlení. Pokračovat ve čtení „Vzdát se své moci a autority“

Stojíme ještě o spásu?

Kázání o 6. neděli po Velikonocích, ekumenický lekcionář cyklu C

Za svůj nedlouhý život jsem už stačil vypozorovat, že jako křesťané máme někdy tendenci pohrdat světem nebo se od něj v lepším případě alespoň distancovat, neboť svět je námi vnímán jako zkažený, plný hříchu a nikterak se neslučuje s Božím královstvím, ke kterému jsme povoláni a které přece neustále hledáme. A věřte mi, přátelé, přehlíživý postoj ke světu není správný a ani z biblického hlediska oprávněný. Pokračovat ve čtení „Stojíme ještě o spásu?“

Čím nás obdarují letošní Velikonoce?

Kázání na Hod Boží velikonoční, ekumenický lekcionář cyklu C

A tak stojíme opět u bran velikonočních svátků. Možná, že nás někdy neinspirují k tolika přípravám jako svátky, které jsme nedávno prožili. Možná, že to jakoby někdy odráželo i rozpaky světa nad jejich velikonočním poselstvím a vlastně nad tím celým dějem, který evangelia líčí. Vždyť když si to dnes uváděné slovo v evangeliu přečteme, nebudeme daleko pocitu, že ani učedníci, ti, kteří s Ježíšem v jeho pozemském čase chodili, si s tím, co se o prvních Velikonocích dělo, moc rady nevěděli. Kristus jim sice řekl, že nejen musí zemřít, aby svůj spasitelný úkol pro svět a ve světě dokonal, ale také že vstane ve třech dnech z mrtvých. Že bude živ. Jak se po těch bolestných událostech Golgoty těšili a toto slíbené očekávali. Ženy, které ho před třemi dny provázely ke hrobu, již s rozbřeskem jitra dne po sobotě přicházejí. Možná také s určitou nadějí, ale také s vonnými mastmi, aby jeho mrtvé tělo pomazaly a vzdaly mu i tímto způsobem svou úctu a vyjádřily svou vděčnost. Nic jim v tom nebrání. Kámen uzavírající hrob je odvalen. Jakoby vše bylo pro ně připraveno. Ale tělo Pána Ježíše zde nenašly. Jejich nejistota by mohla být hned rozptýlena. Zní jim hlas dvou nebeských poslů, jak těmto postavám tehdy říkali, s velikým ujištěním a připomenutím: „Není zde, byl vzkříšen.“ Vzpomeňte si, že vám to říkal. Pokračovat ve čtení „Čím nás obdarují letošní Velikonoce?“

Jde o pevný základ

Kázání o 3. neděli po Zjevení Páně, lekcionář „Pokání a obnova církve“

„Muž hloupý stavěl dům svůj na písku…“ tak začínala jedna písnička o muži hloupém a chytrém na motivy podobenství o dvou stavitelích. Zpívávali jsme ji ještě dost let před listopadem ‘89 na letních festivalech poezie Šrámkova Sobotka. Děj písně se současně se zpěvem předváděl názorně. Bavilo nás to a užili jsme při tom spoustu legrace. Pokračovat ve čtení „Jde o pevný základ“

Světlo Boží lásky v Kristu

Kázání o 4. neděli adventní, ekumenický lekcionář cyklu C

Kdybychom si jako křesťané položili otázku, co je nejvlastnějším smyslem Vánoc, co si o těchto svátcích vděčně připomínáme a co oslavujeme, pak bychom mohli odpovědět právě ocitováním úvodního verše dnešního evangelního čtení, že „Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ Tím nejvlastnějším středem křesťanských Vánoc je tedy Boží dar, kterým není něco, ale někdo – Boží Syn a zároveň náš lidský bratr Ježíš Kristus. Životní zkušenost s různými lidskými dary nás však vede k jisté opatrnosti. Nejznámějším příkladem záludného daru je asi „danajský dar“ – původně dřevěný kůň plný skrytých vojáků, který pomohl Řekům dobýt starověkou Tróju. I my sami známe různé dary a dárky, které třeba i navenek hezky vypadají, ale jejichž motivem není vždy nesobecká láska, ale někdy jen snaha druhého k sobě připoutat a zavázat si ho, anebo zakrýt nedostatek lásky. Pokračovat ve čtení „Světlo Boží lásky v Kristu“

Vědět, koho následujeme

Kázání o 24. neděli po Duchu sv., ekumenický lekcionář cyklu B

A když vycházel z chrámu, řekl mu jeden z jeho učedníků: „Pohleď, Mistře, jaké to kameny a jaké stavby!“ Ježíš mu řekl: „Obdivuješ ty velké stavby? Nezůstane z nich kámen na kameni, všechno bude rozmetáno.“ Vždy k závěru církevního roku se vize konce světa a posledního soudu stává jedním z tradičních témat kazatelských zamyšlení. Krása jeruzalémského chrámu zmizela a zůstala jen zeď nářků, zbytek opěrné zdi chrámového nádvoří. Učedníci byli syny lidu, který kdysi byl lidem na cestě a chválil Boha v jednoduché stavbě přenosného stanu. V zemi zaslíbené pak vybudovali chrám a kamenné desky zákona uložili do jeho svatyně. A tento chrám byl předmětem obdivu učedníků. Ježíš Kristus obrací však jejich pozornost jiným směrem. Od toho, co mají před očima, k tomu ,co mají mít v srdci (viz 1 S 16,7nn). Pokušení přeceňovat to, co se módně nazývá „imidž“ tj. tvář, která tvoří náš vzhled společně s tím, co se o nás píše, ukazuje či mluví, trvá dodnes. Pokračovat ve čtení „Vědět, koho následujeme“

O uchu jehly trochu jinak

Kázání o 20. neděli po Duchu sv., ekumenický lekcionář cyklu B

Otevřeli jsme evangelium podle Marka na začátku desáté kapitoly, kde Ježíš obrací pozornost k mezilidským, partnerským vztahům. Je k tomu, zdá se, vyprovokován farizeji. Na jejich otázku, zda je muži dovoleno propustit manželku, odpovídá protiotázkou. „Co vám ustanovil Mojžíš?“ A oni odpovídají zcela v souladu s tradicí. Právo propustit ženu je dáno u Mojžíše a důvody, zajisté vždy odporné, kolísají od nevěry až k připálenému jídlu. Tedy, co není zakázáno, je povoleno. Tím se ovšem obsah a možnosti manželství a partnerských vztahů nevyčerpávají. Právní rámec zakázaného a povoleného vůbec nic nevypovídá o možnostech vztahu. Zákon je třeba chápat jinak. Pokračovat ve čtení „O uchu jehly trochu jinak“