Pomoc pro všechny

Kázání uveřejněné v ČZ 37/2012, 15. neděle po Duchu sv., Mk 7,24-37

Vypadá to na první pohled velice nepěkně, až hulvátsky – ten způsob Ježíšova jednání se Syrofeničankou, pohankou z okolí Týru, s ženou, která jej přišla poprosit o uzdravení dcery. Ježíš však má důvod jednat tak, jak jedná. Je to zřejmě zkouška ženy -jak moc mu věří, zda po takových drsných slovech neodejde vyhledat pomoc k nějakému jinému léčiteli. Jeho zpočátku odmítavé chování směřuje k tomu, aby nakonec pochopila, že právě on jedná ve jménu Boha, jehož uzdravující a zachraňující moc je tu nabízena všem, bez rozdílu barvy pleti, národnosti či vyznání. Asi proto používá slov, která dodnes zcela vážně vyslovují nemilosrdní vyznavači jiných náboženství a Bohu žel i někteří někdyvelmi tvrdí a nelaskaví křesťané. I dnes můžeme zaslechnout na různých místech, často od lidí, od nichž bychom to nečekali, cosi o „pohanských psech“…

Snad proto, aby pak pochopila, že laskavý Bůh jedná zcela jinak, Ježíš zpočátku takto drsně, zdánlivě naprosto definitivně odmítá žádost ženy o pomoc. Jedná s ní možná úplně stejně, jak by jednali její pohanští soukmenovci s ním, kdyby od nich něco potřeboval. Neodmítá ji však doopravdy. Cení si její neodbytnosti.

Oceňuje její pevnou víru a uzdravuje její psychicky nemocnou dceru. Ježíš je zpočátku tvrdý, ale neříká nepravdu. Vždyť nebudeme­ li sloužit v první řadě těm nejbližším kolem sebe – rodině, dětem, nebudeme­ li konat dobré skutky mezi svými bratry a sestrami, ve sboru, v církvi, kam patříme, jak bychom potom mohli sloužit těm vzdáleným?

On, Boží Syn, slouží všem, bez rozdílu. Vždyť Boží lásky je dost pro všecky. I když se to někdy navenek nezdá, všichni máme nějaké osobní problémy, někdy menší, jindy obrovské – rodinné, pracovní, zdravotní, psychické. Když jsme na tom sami dobře, máme trápení s dětmi, přichází stáří, a to bývá nehezké… Je pak s podivem, že sice naříkáme, bědujeme, ale za Pánem Ježíšem nejdeme. Někdy je to ostych (přece nebudu prosit za uzdravení bolavého ucha!), častěji však nedověra. Rezignujeme pak a čekáme na smrt. Ten, který vítězí nad smrtí, je však připraven s pomocí. Jeho moc je nevýslovná a milosti síla nevypravitelná. Jen o to musíme stát. Ježíš se nechá obtěžovat námi, hříšníky, „psy pohanskými“, kteří si to vůbec nezaslouží. Ocení naši neodbytnost, pramenící z pevné víry v jeho moc, v to, že si pro nás najde čas, že pomůže, v to, že on je lepší než my, v jeho milosrdenství! Někdo sám Pána vyhledá a v pevné víře, že u něho je na dobré adrese, vytrvale prosí o pomoc. Jiného přivedou k Ježíši druzí. Pomůže, prosíme­ li za sebe, pomůže ale i když prosíme za druhé, za ty, které máme rádi. Nedělá to pro svou popularitu. Čteme, že dokonce nařizoval zázračně uzdraveným a svědkům toho uzdravení, aby o tom nikde nemluvili. Nestál o to, aby se za ním lidé táhli jako za zázračným šamanem. Chtěl, aby v něm poznali živého Boha, Spasitele světa.

Ježíš pomáhá. Nezištně. Jeho uzdravující moc působí i přes hranice zemí, národů, místa a času. Je jen z naší strany třeba projevit o tu pomoc zájem. Ježíš uzdravuje posedlé. Vyslýchá prosby naše i těch, kteří za nás prosí, otevírá uši, abychom slyšeli jeho hlas, otevírá oči, abychom viděli jeho slávu, rozvazuje jazyk, abychom chválili jeho svaté jméno.

Kdo se jednou přesvědčil o Kristově moci přemáhající každé zlo, kdo poznal na sobě, co je uzdravení, ten bude chválit Boha, oslavovat jeho jméno, kudy bude chodit. Kdo poznal Boží moc ve svém životě, ten bude vydávat svědectví o Spasiteli a jeho nekonečné lásce všem lidem okolo, protože už prostě mlčet nemůže.

Napsat komentář