Posedlí mezi námi

Kázání o 4. neděli po Duchu sv., ekumenický lekcionář cyklu C

Biblická zpráva o uzdravení posedlého na břehu Genezaretského jezera u pohanské Gerasy je podnětná k zamyšlení jak nad jednáním samotného nemocného, tak lidí kolem něho, jeho spoluobčanů; my se soustředíme na toho posedlého: Je typem nepoddajných, žádné jiné autority – ani Boha (kterého nezná) – nedbajících lidí ve všech dobách, i dnes. Jen ta podoba či důvod jejich ďábelství bývá jiná: někdy alkohol, jindy drogy či jiná posedlost (pyromanie = žhářství, sexuální násilí aj.).

Takový člověk bývá nevypočitatelný, pro své okolí nebezpečný; chová se výstředně. „Když Ježíš vystoupil na břeh, vyšel proti němu jakýsi muž z toho města, který byl posedlý démony a už dlouhou dobu nenosil oděv a nebydlel v domě, nýbrž v hrobech.“ Dnes by měl třeba oholenou lebku či naopak různobarevně nastříkané vlasy, vyčesané do kohoutího hřebenu. Chce být viděn za každou cenu – a tak se záměrně chová odlišně.

Pokud si ho lidé všímají, tak se strachem či s posměchem, a vždycky nepřátelsky: Když ho ten záchvat přepadl, „tehdy ho poutali řetězy a okovy a hlídali, ale on pouta vždy přerval a byl démonem hnán do pustých míst.“ Jinak to tehdy neuměli; dnes jsou ty zákroky modernější a třeba mírnější (různé ústavy a utišovací léky), ale ta vnitřní opuštěnost a samota zůstává, léčený je odlišný a podezřívavý.

Pán Ježíš k němu přichází jinak: chce pomoci, probrat a uzdravit. Ale na to lidé běžně nejsou zvyklí. Proto, „když posedlý spatřil Ježíše, vykřikl, padl před ním na zem a hlasitě zvolal: Co je ti po mně, Ježíši, synu Boha nejvyššího? Žádám tě, abys mne netrápil!“

Ježíš se ho ptá po jménu jeho choroby. Léčení chce správnou diagnózu – a Kristus ji zná; ví, že je to výstřední individualismus, sebestřednost, hřích. Nebo pocit méněcennosti či spokojenost ve hříchu: je mi dobře, když se potuluji mezi mrtvými a ovládá mne ďábelství. Nechci nic slyšet o tom, že jsem v nepořádku; já sám, moje myšlení rozhoduje, co budu dělat. Je to moje soukromá věc!

Ale to je omyl – člověk nežije v izolaci. V Bibli vidíme, že Bůh mluví i do těch nejsoukromějších věcí. Ježíš přichází právě proto, aby rozbil tu hráz „soukromého“ hříchu, aby rozbil přehrady mezi lidmi. Proto chce, aby to zlé v sobě poznal a pojmenoval posedlý sám. Jen tak se může zachránit, když podle žalmisty řekne: „Vyznám se Hospodinu ze své nevěrnosti. A ty jsi ze mne sňal nepravost, hřích můj“ (Ž 32,5).

Jakmile se to stane, nemocný už nechce být sám a touží, prosí, aby mohl být s Ježíšem a odejít z místa nevěry. Ale překvapivě slyší: „Vrať se domů a vypravuj, jak veliké věci ti učinil Bůh.“ Žádná idylka v soukromí a zátiší (třeba kláštera či opuštěné přírody) s Pánem, ale jdi do světa mezi ostatní, kteří jsou zase jinak posedlí a nešťastní, kteří potřebují slyšet tvou zkušenost! Když to člověk riskuje a poslechne, a bude zvěstovat, jak veliké věci mu učinil Ježíš, bude zase odlišný. Protože v běžném světě, mezi lidmi, počítajícími především svá prasata a jiný majetek, bude vyznávat jako Pavel: „Jsem ukřižován spolu s Kristem, nežiji už já, ale žije ve mně Kristus“ (Ga 2,20). Takový svědek, ovládnutý (či posedlý?) teď Duchem svatým, zažije zase nepochopení a pronásledování, ale také velikou radost: Jako on sám, tak i další budou Bohem zachráněni, najdou s Kristem plnost svého života – pravé lidství.

Napsat komentář