Robot, tunelář, šibal

Kázání o 3. neděli postní, ekumenický lekcionář cyklu C

Když ve své hře uvedl Karel Čapek poprvé v historii slovo „robot“, jistě nečekal, že bude mít takový celosvětový ohlas a že nalezne i v českých luzích tak nadšené následovníky. Slova, kterých si dnes chceme všimnout a která svým novým významem obohacují v současnosti nejen slovník náš, ale vysílají svůj signál i za hranice naší vlasti, jsou slova „tunelář“ a „šibal“. Zatímco koncem 80. let minulého století bychom si pod přízviskem tunelář představili nanejvýš zaprášeného chlapíka, který se sevřenými rty a sveřepým výrazem v podzemí vrtá či buší do skály za účelem zprůchodnění cesty pro ostatní, o několik let později toto slovo dostalo zbrusu nový význam.

Dnes už každý rozumí tomu, co znamená vytunelovat banku, státní podnik, cestovku, nemocnici. Tunelář je člověk, který do jisté míry legálně odčerpá prostředky z jedné instituce do druhé (rozuměj své) a první zmíněná se posléze dostane do platební neschopnosti, konkursu, krachu. Posléze však přece jen i tuto činnost společnost označila za ne zcela „košer“ a začala ji spíše nesměle než směle monitorovat. Atu nastupuje na scénu náš, poslední dobou tak skloňovaný, šibal, dle slovníku spisovné češtiny šprýmař, čtverák, taškář. Dnes (na rozdíl od významu spisovného) člověk, který se snaží urvat co nejvíce ze společných peněz pro sebe a to zpravidla způsobem ne zcela postižitelným, možná ne zcela legálním, ale ještě ne zcela protizákonným, prostě takové to naše české „ani oblečen, ani nahý, ani pěšky, ani na voze…“

Nejde mi však v této chvíli o pranýřovaní kriminálních či polokriminálních živlů. Asi bych je takovouto definicí příliš nedojal. Jde mi o roboty, tuneláře a šibaly mezi námi a v nás. Prof. Zdeněk Trtík s oblibou používal ve svých přednáškách výrok: „Zvykli jsme si na evangelium jako bacily na penicilin.“ Tímto sloganem chtěl patrně vyjádřit, že evangelium už pro nás není tou opravdu novou, radostnou zvěstí, „nárazem absolutní hodnoty,“ něčím, před čím stojíme v úžasu s otevřenou pusou, roztřeseni a v bázni na místě, kde ve světle Boží svatosti, čistoty, pravdy a lásky konečně poznáváme svou vlastní nesvatost, nečistotu, prohnanost a soustředěnost jen na sebe a na své.

Boží nárok na náš život nás netrápí, nechává nás naprosto klidnými, chladnými a nezaujatými, možná právě pro vědomí, že Boží mlýny sice melou, ale nás přece nesemelou. Kampak na nás v dnešní době s Božími tresty. Ani to nás netrápí, co bude po smrti. Ta je přece ještě v nedohlednu (a ostatně kdo ví, jak to pak doopravdy bude). A tak hlavně mít klid a žít si dál nerušeně svůj vlastní život. Možná, že právě někde na této cestě se ze mne stává robot. Svůj život žiji už jen automaticky, nic nového ve své životní situaci neočekávám, žádnou změnu, smířen se stavem, ve kterém se nacházím. Nebo mohu být typem tuneláře. Člověka, který chce být vždy u všeho, kde se něco děje, ale jen do té míry, aby se mohl předvádět, ukázat, získal si ocenění v lidských očích. Tunelář používá svých schopností především k tomu, aby na sebe strhnul všechnu pozornost a získal si tak toužený obdiv, úctu, uznání.

A pak je tu ještě šibal. Takovým povedeným darebou se stávám tím, když to ve svém životě hraji na obě strany, když se snažím sedět na dvou židlích. V tom je moje silná stránka. Zabezpečit se, mít všeho dostatek, získat vliv a postavení a vedle toho mít na své straně i Pána Boha a celou věčnost.

Jak je to v tom mém životě? Co mi o tom říká dnešní slovo z Lukášova evangelia, slovo Kristovo? Mluví i o mně, nebo jen o těch druhých a mne se netýká? On jim na to řekl: „Ne, pravím vám, nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete.“

Hledám-li skutečný Život, pak žiji neustále v naději, neustále očekávám, že se ještě můj život změní, že já se změním, že Bůh zasáhne „a učiní všechno nové.“ Jestliže skutečně hledám Život, pak se musím učit dávat ve svém konání prostor vyšší vůli než je ta moje, malá, lidská. Pak se musím denně učit umenšovat se, nést svůj kříž i břemena druhých s vědomím, že bez této vyšší síly a inteligence stejně nemohu učinit nic. Totiž nic, co by mělo opravdu smysl, nic smysluplného.

Na cestě hledání Života stejně jednou přijde čas, kdy se budu muset rozhodnout a vsadit všechno jen na jednu kartu, ne na dvě, jak to dělám nyní. To bude tehdy, až pochopím, že Život je to, co získám, když svůj život ztratím.

Napsat komentář