Učení plné moci

Kázání uveřejněné v ČZ 5/2012, Kázání o 4. neděli po Zjevení Páně, Mk 1,21-28

Pán Ježíš začal šířit Boží vůli – Boží království. Neměl k dispozici tisk, rozhlas ani televizi. Pracoval tehdejším způsobem: šel za lidmi tam, kde pobývali. V Galileji, daleko od jeruzalémského chrámu, se scházeli v místních synagogách.

Tam četli z Bible (tehdy pouze Starý zákon) a modlili se. Každý přítomný žid měl právo vyložit přečtený text. Taky Pán Ježíš, když přišli do Kafarnaum, hned v sobotu šel do synagogy a učil. Nevíme, co říkal – možná právě k našemu dnešnímu vstupnímu textu Dt 18,15-20. Ale bylo to slovo přesvědčivé, mocné. Ne jako mluvili místní zákoníci, které už lidé znali, mohli je předem odhadnout a třeba i dřímat. I žasli nad jeho učením, neboť učil jako ten, kdo má moc.

V synagoze byl i člověk, ovládaný nečistým duchem. Kdo ví, co ho právě trápilo: zklamání a křivda v rodině či v práci, neposlušnost dětí či podřízených, a proto hněv a myšlenky na pomstu, pocit beznaděje a pochyby o spravedlnosti a Bohu.

Takoví démoni mívají nejrůznější konkrétní podobu. Co dělá takový člověk posedlý zlým duchem v místě modlitby – dnes v církvi?! Ano, patří sem, právě sem, protože potřebuje pomoci! Proto jsou tu chrámy, církev, kazatelé! Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen (J 3,16-17).

Ten zlý duch, který nás ovládá, se tomu brání, nechce se vzdát své moci (ztratit „svou“ dušičku). Tak jako žasli nad slovy Pána Ježíše ostatní přítomní (v. 2), tak i on vykřikl: „Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský? Přišel jsi nás zahubit? Vím, že jsi svatý Boží!“ Ano – zlo dovede poznat svého Božího odpůrce: „Ty věříš, že je jeden Bůh. To je správné. I démoni tomu věří, ale hrozí se toho“ (Jk 2,19). Zlem posedlý je v církvi – ale uslyšet Ježíše Krista nechce. Nelíbí se mu to. Proč? Protože uslyšet a přijmout Pána Ježíše = změnit se, opustit dosavadní styl, myšlení a jednání. Proto ten posedlý (jeho nečistý duch!) volá: „Přišel jsi nás zahubit?“Ale Kristus s ním nediskutuje: Ježíš mu pohrozil: „Umlkni a vyjdi z něho!“ Nečistý duch jím zalomcoval a s velikým křikem z něho vyšel (v. 26). Ano, bývá to zlý zápas, zlo s člověkem lomcuje, ovládá ho. Někdy je to s křikem, jindy v zarputilém mlčení a sžírání se. Ale Kristus je věrný a vítězí: „Budete-li mne o něco prosit ve jménu mém, já to učiním“ (J 14,14).

Dnes se – při vědomí různosti lidí, životních i kulturních podmínek – jako jediné možné řešení bez zabíjení a válek doporučuje diskuse, polemika, smlouvání a nakonec kompromisy. Zajímavým způsobem zasáhl do úvah a diskuse v korintské církvi kdysi apoštol Pavel (1 K 8,4 –13): „Pokud tedy jde o to, zda se smí jíst maso obětované modlám, víme, že modly ani bohové tohoto světa nic nejsou a že jest jen jeden Bůh. I když jsou tak zvaní bohové na nebi či na zemi – jakože je mnoho takových bohů a pánů – my přece víme, že je jediný Bůh Otec, od něhož je všecko, a my jsme tu pro něho, a jediný Pán Ježíš Kristus, skrze něhož je všecko, i my jsme skrze něho… Pokrm nás Bohu nepřiblíží; nejíme-li obětované maso, nic neztrácíme, jíme-li, nic nezískáme… Ale všichni nemají toto poznání. Někteří jsou až podnes tak zvyklí na modly, že jedí toto maso jako oběti modlám; jejich svědomí je nejisté, a proto je poskvrněno…

Proto dejte si pozor, aby se vaše svoboda nestala kamenem úrazu pro slabé! Jak? Když někdo tebe, který máš poznání (pokrm nás Bohu nepřiblíží!), uvidí za stolem v pohanském chrámě, zda tím nepřivedeš svědomí toho slabého bratra k tomu, aby také jedl maso obětované modlám (ale jako náboženský obřad!)? Jenže tak bude ten slabý tvým poznáním uveden do záhuby – bratr, pro kterého Kristus zemřel!

Když takto hřešíte proti bratřím a ubíjíte jejich slabé svědomí, hřešíte (nechtěně) proti Kristu.“ Proto se Pavel rozhoduje: „Je-li jídlo kamenem úrazu pro mého bratra, nechci už nikdy jíst maso, abych nepřivedl svého bratra k pádu“ (v. 13). Činí to s rizikem, že třeba bude mít k jídlu jen nějaké nasbírané ovoce či zůstane zcela hladem.

Co znamená rozhodnutí si sám odepřít pochoutku, obětovat se a nepokoušet bližního? Takové učení bude i dnes plné moci, takže mnozí (ne všichni!) se zarazí, zamyslí a zkusí takovou cestou lásky taky sami jít. A pověst o tom a o Ježíši Kristu se bude šířit dál, po celé krajině.

Radek Hobza

Napsat komentář