DALŠÍ PROJEKTY POMOCI UKRAJINĚ V KRÁLOVÉHRADECKÉ DIECÉZI

NA HRANICÍCH JSME POCÍTILI TÍŽI CELÉ SITUACE 
Náboženská obec v Červeném Kostelci a ve Rtyni v Podkrkonoší

Hned od začátku války na Ukrajině se mi ozývaly telefonáty od lidí ze sboru a mnohých dalších pohybujících se kolem sboru. Můžeme nějak pomoc? Kdyby něco, určitě zavolej.
Také jeden bratr z rady starších, Honza Říha, zavolal s tím, že má k dispozici dodávku, se kterou je ochotný jet. Informace jsem shrnul a předal na naší diakonii. Po několika dnech se nám ozvali, že na hranicích čekají lidé, kteří by potřebovali odvézt. A tak se rozjel maraton,
který dosud neskončil (psáno 18. března 2022). Přestože nás zpráva zaskočila, neváhali jsme a s bratrem Honzou jsme nasedli do auta a
rozjeli se na polsko-ukrajinské hranice. Organizace cesty se vyvíjela ve velkém zmatku. Všechny sbírky zrovna byly odvezeny, a tak jsme vyjeli jen s malou pomocí z našeho sboru. Cestou jsme intenzivně komunikovali s místními Ukrajinci, dobrovolníky z římskokatolického kostela, kteří se velmi intenzivně zapojili do pomoci. Vše probíhalo s velkou ochotou všech. Během cesty nám zavolali z diakonie, že lidé, kvůli kterým tam jedem, už jsou na cestě jiným způsobem. Jeli jsme tedy pro další dohodnutou skupinku na hraniční přechod Hrebenné a na hranicích nás již čekala maminka s dvěma kluky 8 a 10 let.

Na hranicích bylo vše skvěle zorganizováno. Stánky s občerstvením, vytápěný stan, kde se dá
odpočinout, první pomoc, hasiči, kteří odváželi příchozí do nejbližšího města Lubycza Królewska, kde byla registrace uprchlíků. Tam, to už vypadalo hůře. Pocítili jsme tíži celé situace. Pár starších mužů a stovky žen s dětmi. Tělocvična naplněná lidmi, lehátky, před domem stovky dalších čekajících na odvoz hlouběji do vnitrozemí. Během 20 minut jsme měli tolik zájemců o cestu do Čech, že jsme museli odmítat. I zde vše bylo řízeno mladými polskými dobrovolníky, kteří byli úžasní. Akční a přes viditelnou únavu stále usměvaví. Zpátky jsme jeli ve dne, a tak jsme viděli dálnici, plnou ukrajinských aut a v protisměru jeden vojenský konvoj za druhým. Smutný pohled.

Nejvíce mne však asi zasáhla chvíle, kdy jsme vykládali „naše“ cestující v Červeném Kostelci. Všichni se rozprchli. Na vlak do Prahy, do Liberce, ke známým do Hronova. Zůstala maminka s 6 letou holčičkou. Samy, ve tmě, v cizím městě, v cizí zemi, bez znalosti jazyka. Jak jsme se dozvěděli, její dům byl zničený a rodina rozprchlá po celé zemi. V Čechách žádná možnost pořádného kontaktu. Neměly kam jet. Nikoho neznaly. Domluvili jsme jim ubytování u paní s malou holčičkou v Úpici, vedlejším městečku. Jedna dobrovolnice pro ně přijela svým autem. Když nastupovaly cítil jsem nervozitu a nejistotu, kterou ona paní měla. Nebylo mi z toho vůbec dobře. Naši lidé jsou však skvělí. Tolik pomoci, obětavosti, ochoty pomáhat! I o tuto paní bylo postaráno a podle posledních zpráv už má práci, byt a zařízenou školku pro svou holčičku.
Nejen Ukrajině, ale také Česku sláva!
V našem sboru organizujeme potravinovou sbírku pro uprchlíky, kteří zůstanou uvězněni na západní Ukrajině. Příliš se o tom nemluví, ale na západě Ukrajiny je tolik uprchlíků z východní části, že často převýší původní obyvatele. Lidé, kteří jsou slabí, nemají odvahu, anebo nechtějí opustit svou zem. Těm se snažíme ve spolupráci s místní ukrajinskou rodinou Kyrykových z Hronova pomoci. Každý den je na dvě hodiny někdo z nás přítomný na faře, aby lidé mohli nosit potraviny a hygienu. Také jsme se zapojili do pomoci uprchlíkům u nás ve městě. Ve spolupráci s bratrem Petrem Pacákem, který je majitelem zahradnictví a kavárny Trees a zároveň velkorysým dárcem a místní Oblastí charitou se podařilo zorganizovat „meeting point“, pondělní kavárnu pro uprchlíky. Dále nabízíme k ubytování prostory na faře. To však nebylo ještě využito. V neposlední řadě vypomáháme s koordinací pomoci uprchlíkům v Červeném Kostelci.
Pozn. redakce: V současné době fara v Červeném Kostelci poskytuje útočiště dvěma ukrajinským uprchlíkům…

DAVID SMETANA

10.jpeg

Nová várka potravin jede na Ukrajinu. Pan Kyryk, další ústřední postava zdejší pomoci. On a celá jeho rodina obětavě dávají své prostředky, půjčují svá auta, řídí, zároveň ubytovávají lidi v nouzi a překládají.

POMÁHÁME V LIBERCI

bytový dům v Masarykově ulici

 

 

 

 

 

 

 

 

Diecézí nově zakoupený bytový dům v Masarykově ulici v Liberci nyní čeká na zpracování projektové dokumentace k celkové rekonstrukci. V současné době volné a nevyužívané prostory jsme se rozhodli nabídnout lidem z Ukrajiny, kteří zde našli dočasné útočiště. První rodina se nastěhovala několik dní po začátku konfliktu, a nyní prostory obývá 30 uprchlíků.
Koordinátorem celé akce je bratr Vojtěch Stoklasa z jablonecké NO, kterému tímto děkujeme, také děkujeme za pomoc lidem z NO Liberec a mnoho dalším dobrovolníkům, kteří s ubytovanými lidmi pracují a pomáhají jim.

 

JIŘÍ KMONÍČEK

11 (2).jpeg

LIDÉ DOBRÉ VŮLE V ŽAMBERKU 

diecézní ubytovna Lázeňská

I naše diecézní ubytovna Lázeňská 192 v Ústí nad Orlicí se od prvních dnů války na Ukrajině aktivně zapojila do pomoci válečným uprchlíkům. Postarali jsme se o pana Povkha, padesátiletého muže, který se ze zdravotních důvodů nebyl schopen zapojit do obrany své vlasti. Nyní již na ubytovně není, protože si našel práci a snaží se do ČR přivézt svoji manželku a dceru. 
Aktuálně ubytováváme maminku Olhu s jejím třináctiletým synem Danielem. Utekli přímo ze Záporoží poté, co Rusko zaútočilo na tamní jadernou elektrárnu. Olha se pečlivě učí česky a Daniel již chodí do školy. Oba dva jsou neuvěřitelně vděční za naši pomoc a moc si jí váží.  V NO Žamberk se konala bohoslužebná sbírka, která byla velmi štědrá (nejednalo se jen o sbírku bohoslužebnou, ale pomohli nám i mnozí sympatizanti a lidé dobré vůle), takže měl pan Povkh a nyní i paní Olha se synem zajištěné ubytování i stravování na dobu, dokud budou naši pomoc potřebovat. Pomáhat potřebným, od toho tu jako církev jsme a pokud tak budeme činit, Pán Bůh nás tu jistě zachová (navzdory nepříznivému sčítání lidu).

ALEŠ TOMAN

11.a.jpg

Olha a Daniel na bohoslužbě v Husově sboru v Žamberku.

MOJE ZKUŠENOST S UKRAJINSKÝMI BĚŽENCI 

pomoc v Holicích

Po vypuknutí války na Ukrajině jsem nabídla, že ubytuji ve svém domě nepotřebné prostory ukrajinským běžencům.
Už druhý den, jsem měla telefonát, zda to platí? Že Andrej veze rodinu, která hledá útočiště. Šla jsem za svojí maminkou, se kterou bydlím, co na to říká? (Maminka je ročník narození 1934 a pamatuje si, že coby malé děvče se svojí churavou maminkou, mojí babičkou, utíkaly na konci války s věcmi na vozíčku před ustupujícími fašisty, zatímco tatínek sokol zůstal ve městě.) Vůbec nezaváhala – s pláčem hned souhlasila. Ano, byly to velké emoce. I já jsem si vzpomněla na hrůzu z tanků, které jezdily naší ulicí v srpnu 1968. Tehdy tatínek narychlo ukončil dovolenou a odjížděl coby voják z povolání ke své posádce. Já jsem se sestrami a maminkou zůstala u prarodičů. To všechno vyplulo ze vzpomínek. A bylo rozhodnuto. Večer přijela ukrajinská rodina dcera, matka, babička a dva psi. Unavení a vystresovaní. Za sebou měli pět dní cesty a před sebou velkou neznámou… Jakmile si odpočaly, hned se maminka Natálie začala zajímat o práci. Nejdříve jsem je zavedla do centra, kde se shromažďovala humanitární pomoc pro Ukrajinu. Byly velmi dojaté, když viděly, jak se místní zapojili a přináší spolu se svými dětmi dary. Popisovaly krabice názvy v azbuce a pomáhaly s distribucí. Mezitím jsem již začala shánět zaměstnání pro maminku. Požádala jsem ji o životopis, kde jsem zjistila, že paní má zkušenosti s médii, že pracovala v rozhlase i televizi. Řekla jsem si, že by bylo dobré, aby těchto svých dovedností využila! Dobrá věc se podařila. Kontakty na média jsme navázaly. Mezitím, jsme vyřídily potřebné formality pro získání oprávnění tu pobývat. Bylo potřeba se postarat o psy, kteří byli k neutišení a dostavily se u nich zdravotní problémy. Úřady za běžné situace navštěvuji jen velmi nerada. Musím však říct, že snaha a nasazení úředníků i dobrovolníků byla veliká. Ne vše šlo hned a už vůbec ne rychle, ale podařilo se zajistit potřebné.

A jak jsme se domlouvaly? Zprvu velmi kostrbatě. Ale již třetí den, jsme si začaly zvykat a docela dobře jsme si porozuměly. Snaha byla velká. Co jsme nerozuměly, tak jsme opsaly nebo ukázaly. Někdy to bylo docela zábavné. Děvčata znala mimo rodnou ukrajinštinu, taky ruštinu a nejmladší patnáctiletá dcera, na rozdíl ode mě, velmi dobře hovořila anglicky. Dcera Nasťa měla velkou snahu učit se česky. A tak jsme mluvily a gestikulovaly.
Musím vyzdvihnou vstřícnost kamarádů, známých i neznámých. Jakmile se dověděli, že tady máme ubytované běžence, pomáhali. Nosili potraviny, oblečení, kosmetiku. Ale i různé dobroty, které sami pekli. Hodně pomohli i ukrajinští krajané, kteří jsou v Česku už delší čas. Z místních pak majitelka obchodu s obuví poslala nové boty, město pomohlo se zajištěním řemeslníků na rychlé dokončení sprchového koutu, místní lékařka předepsala léky, další je přijala na vstupní prohlídku pro přijetí do práce. Ano, Natálie se osvědčila a byla přijata do zaměstnání v Praze. Tak ještě byt. A zase se zadařilo. Našli se lidi, kteří za přátelskou cenu rodině pronajali v Praze byt. Po měsíci, rodina odchází za prací a s pláčem se loučíme. Co všechno se dá za měsíc prožít! Navázaly jsme krásné přátelství. Jsem šťastná, že jsem poznala milé, skromné a dobrosrdečné ukrajinské přátele. Jsem šťastná, že jsem směla být u toho a vidět zájem a pomoc všech lidí kolem sebe. Byl to měsíc, který mě i mnohé kolem velmi duševně i duchovně obohatil. Vše do sebe zapadalo a dávalo smysl. Ve všem našem snažení bylo ještě něco víc, Boží pomoc? Ano, byl to požehnaný čas.


…A DOVĚTEK. ZA CHVÍLI SE BUDOU MÍT LÉPE NEŽ MY
Tato věta mi uvízla v paměti ze včerejšího rozhovoru s kamarádem. Měl na mysli ukrajinské běžence. Myslel to vážně? To řekl člověk, od kterého bych něco takového nečekala. Ano, stát se postavil k situaci rychle a štědře. Pomáhá běžencům finančně, ale oni tady ty peníze utratí. Nevyvedou je do zahraničí. A jestli se budou mít dobře? To záleží hlavně na nás, jak jim pomůžeme. Není vše o penězích. Ano, nebudou mít hlad, budou mít střechu nad hlavou.
ALE! V hlavě vzpomínky na hrůzné chvíle odchodu, strastiplnou cestu do nejistoty. Kamarády, rodinu, zvířecí miláčky, fotografie, dům – to vše zůstalo na Ukrajině a mnohé z toho už neexistuje. Oni sem nepřišli dobrovolně, jsou na útěku ne na dovolené. Zkusme se vžít do jejich situace, chápat je a hlavně nezávidět, že něco dostanou zadarmo a my si to musíme odpracovat. Mám zkušenost, že mnozí z uprchlíků chtějí hned pracovat, zkusme jim sehnat práci, mít trpělivost se s nimi dorozumět. Naše jazyky jsou si poměrně blízké, dá se to. Vždyť máme i z předešlých let zkušenosti s jejich krajany, kteří tu už byli zaměstnaní. Z mojí zkušenosti jsou to pracovití lidé a dělali tu často práci, na kterou se u nás těžko shánějí zájemci. 

LENKA PŘIBYLOVÁ

12.a.jpg