SBOR KNĚZE AMBROŽE

Ambrožova 729, 728 Hradec Králové
Královéhradecká diecéze
Josef Gočár (architekt)
Josef Vyleťal (stavitel)

Hradecký sbor je mimořádnou sakrální stavbou jednoho z nejvýznamnějších českých architektů dvacátého století Josefa Gočára. Vyrostl na trojúhelníkovém pozemku v Zálabí nedaleko dalších stěžejních Gočárových děl té doby: Rašínova gymnázia a obecných a měšťanských škol. Tyto objekty ve stylu holandského racionalismu tvoří jedinečný stavební soubor v zeleni.
Když byl Josef Gočár pověřen návrhem Ambrožova sboru, měl za sebou již několik projektů sakrálních staveb. Patřila k nim studie evangelického kostela a Lutherova sboru právě pro Hradec Králové z roku 1910 ve střízlivých formách radikální moderny a projekt protestanského kostela pro Louny se štíhlou kampanilou a motivem výrazné geometrické dekorace průčelí ve stylu pozdní vídeňské tvorby Otto Wagnera. Nyní tedy dostal příležitost vytvořit moderní sakrální dílo nekatolické konfese. Situace ve východočeské metropoli totiž nebyla dobrá CČS neměla vlastní prostory a bohoslužby se od roku 1922 konaly ve vypůjčeném sále evangelické církve. Věřících přitom přibývalo, klíčovým zlomem byla rok 1925, kdy jejich počet překročil již devět tisíc. V té době bylo také rozhodnuto, že Hradec Králové bude sídelním městem biskupa východočeské diecéze. Potřeba nového sboru byla proto enormní a v tomto směru vyšlo vstříc i město, které poskytlo pozemek a stavební úřad přímo doporučil jako projektanta právě Gočára. Ten nabídku s radostí přijal a investorovi vyšel vstříc s rozumnou výškou svého honoráře.
První Gočárovy studie sboru pocházejí již z roku 1925, kdy se ale již rodí celkový koncept zástavby na poněkud stísněném pozemku v podobě protáhlého rovnoramenného trojúhelníka, daném předchozí regulací tohoto zemí od Václava Rejchla, jíž pak akceptoval i Gočár ve svém detailním regulačním plánu Zálabí. Jde o pozemek, vymezený ulicemi Ambrožovou, Nerudovou a V Lipkách. Jak uvádí Amáta Wenzlová, architektem byla též „zvažována pravoúhlá varianta sborové stavby; na jednom nedatovaném výkrese je právě pravoúhle ukončený sbor označen za definitivní náčrt – vzhledem k podobnosti s dalšími datovanými plány pravděpodobně pohází z r. 1925.“ Definitivní projekt by vypracován v následujícím roce. Autor skvěle využil tvaru pozemku a zhodnotil zde také oba styly, jež dominovaly jeho tehdejší tvorbě – tedy holandský racionalismus i nastupující funkcionalismus, jenž má ovšem v jeho rané tvorbě v tomto avantgardním stylu ještě rovněž rysy moderního klasicismu.
Kompozici tak tvoří dvě symetrické budovy se zázemím sboru tj. úřad biskupa, byt faráře a správce, učebny a obřadní síň, dále vnitřní dvůr, oddělený od vlastního sboru krytou sloupovou chodbou, intimní zahrada a chrámová loď. Která je umístěna ve východní partii a postupně se zužuje až k apsidovitému závěru. Intimita areálu zajišťují obvodové zdi s kolumbáriem. Vstup do areálu je situován na západní straně z Ambrožovy ulice symetricky umístěnou branou, sevřenou mezi oba vstupní hranolovité plochostřeché objekty z režného zdiva. Ty svírají tupý úhel, neboť sledují mírné zakřivení ulice. Architektura těchto vstupních pavilonů na půdorysu ve tvaru písmene „L“ s pragmatickou funkcí je pojata střízlivě, průčelí  člení rastr pravidelných oken s přiznanými železobetonovými překlady v líci cihelné fasády.
Tady architekt navazuje na styl svých školních budov v okolí.
Předělem mezi touto racionálně pojatou partií s vnitřním dvorem je příčně umístěná krytá chodba, jíž tvoří plochá betonová střecha, podepřená sloupy kruhového průřezu. Ta vytváří v centrální části jakousi bránu, jíž se prochází a po několika stupních vzápětí sestupuje do snížené partie komorní zahrady, obklopené z obou stran obvodovou zdí s kolumbáriem, jejž chrání opět střecha, podepřená sloupy. Přes prostou travnatou plochu lze nyní přejít k hlavní vertikální dominantě – štíhlé kampanile, umístěné na hlavní osu. Ta je s vlastním sborem spojena krytou chodbou ve výši patra. Věž s železobetonovou konstrukcí je na západní straně prolomena vertikálními okny s lamelami, které jí dodávají až industriální ráz. Pod nimi – na úrovni prvního patra, je pak umístěn balkon. Po stranách věže terén opět mírně stoupá, výšku zde vyrovnávají postranní schodiště. Teprve nyní se příchozí dostává k vlastnímu tělesu sboru, které má kónický tvar, jenž vychází z tvaru pozemku, který se zde zužuje.
Zvonice i sbor tvoří opět železobetonová konstrukce s vyzdívkou, jež je však opatřena bílou vápennou omítkou. Čelní vstupní stěna má konvexní tvar a člení ji dva horizontální okenní pásy nad symetricky umístěným vstupem. Boční sbíhající se stěny jsou pak traktovány lizénami světle šedé barvy a korunní římsou téže barvy. V jednotlivých takto definovaných polích pak Gočár navrhl po každé straně trojici velkých kruhových oken. Zařízení je prosté, tvoří ho dřevěné kostelní lavice a kamenný bohoslužebný stůl, nad nějž byl později umístěn krucifix z bílého skla, zhotovený dle návrhu výtvarníka Maxima Velčovského.
Kampanila se sborem se svým pojetím – navzdory symetrickému řešení – hlásí k funkcionalismu, obohacenému nautickými prvky. Ostatně celá kompozice připomíná loď, klidně vplouvající do města. Současně se jedná o skvělou kompozici objemů, v níž kontrastují pravé úhly s kýlovitým tvarem lodi nebo kruhovými okny. Návštěvník ale může rovněž spatřit v celkovém řešení i odkaz středověké klášterní architektury s vnitřním ambitem se zahradou jako prostorem ke kontemplaci.
Stavba sboru započala v roce 1926 (základní kámen byl položen 8. srpna) a protáhla se až do roku 1929, kdy byl sbor 22. září slavnostně dokončen. Stavební práce prováděla firma hradeckého stavitele Josefa Vyleťala a celkové náklady přesáhly částku dvou milionů korun. Přijetí hotového díla bylo rozporuplné, jak je ostatně u moderních sakrálních staveb obvyklé. Představitelé umělecké avantgardy byli spokojení, podobně jako zadavatel: „Strohé zdivo bez veškerých příkras, prosté, nevtíravé (…). Tak má býti i duše českého člověka“, hodnotil např. sbor Týdeník čs. Církve čs. Podstatně kritičtější byly názory některých laiků.
Z dnešního pohledu je Ambrožův sbor jedním z vrcholů moderní meziválečné architektury v Československu. Na jeho nadčasové řešení pak vzápětí navázal Gočár svým katolickým chrámem sv. Václava v Praze-Vršovicích.

 

Architekt Josef Gočár se narodil v roce 1880 v Semíně u Přelouče ve Východních Čechách. Studoval na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, kde byl žákem zakladatele české moderní architektury Jana Kotěry. Po studiích krátce pracoval u svého učitele, poté si založil vlastní ateliér. Jeho první stavby jsou svázány s rodným krajem. V Hradci navíc pobýval i z Kotěrova pověření, když dohlížel na provádění muzejní budovy – vrcholného díla svého učitele ve stylu moderny. První tři Gočárovy stavby pro toto dynamicky se rozvíjející město, v jehož čele stál osvícený starosta František Ulrich, byly ještě pojednány v secesním stylu.

Následuje modernisticky pojaté monumentální schodiště, propojující okružní třídu s historickým náměstím. Jednou z nejcennějších Gočárových staveb éry před první světovou válkou se pak stává Wenkeův obchodní dům v Jaroměři s protofunkcionalistickou prosklenou fasádou. Ohlas mu přináší i proto neoceněný, ale výrazný projekt ze soutěže na dostavbu Staroměstské radnice v Praze ve tvaru jakési stupňovité babylonské věže. Po roce 1911 byl Gočár ovlivněn teorií svého kolegy Pavla Janáka a věnuje se stavbám ve stylu architektonického kubismu. Ikonou jehlancového stylu se stává především dům U Černé Matky Boží v centru Prahy nebo lázeňský pavilon v Bohdanči. Tak jako kolega Janák i Gočár na prahu dvacátých let projektuje ve stylu národního dekorativismu – banku Čs. legií v Praze, továrnu na nábytek v Třebíči nebo čs. pavilon na veletrhu v Lyonu. V té době se Gočár vrací do Hradce Králové – jednak svými urbanistickými projekty, jednak návrhy významných staveb. Patří k nim blok domů Anglobanky, pojednaný ještě ve stylu národního dekorativismu na Masarykově náměstí, doplněném pomníkem TGM a koželužská, a koželužská škola a průčelím z režného zdiva, reprezentující tzv. holandský racionalismus.
Následují výše zmíněné stavby v Zálabí a koncept Ulrichova náměstí s budovou ředitelství drah a nakonec objekt okresních a finančních úřadů opět ve funkcionalistickém stylu. Souběžně staví v Praze palác pojišťovny Phoenix na Václavském náměstí a hotel Grand v Pardubicích. Vrcholem jeho funkcionalistické tvorby je pak stavba katolického kostela sv. Václava v Praze-Vršovicích (s Aloisem Wachsmanem) nebo moderní vily v osadě Baba, Humpolci a Dvoře Králové. Gočár se rovněž věnuje pedagogické činnosti, když přebírá po svém učiteli post profesora na škole architektury pražské AVU, kde pak vychová řadu významných osobností. Působí rovněž jako předseda spolku výtvarných umělců Mánes.
Josef Gočár zemřel v roce 1945. V roce 2000 byl v anketě architektů a teoretiků zvolen nejvýznamnější osobností české architektury XX. Století. /Zdeněk Lukeš