KRÁLOVÉHRADECKÁ DIECÉZE 
CÍRKVE ČESKOSLOVENSKÉ HUSITSKÉ

Velkorysá stavba kostela a fary uprostřed rozlehlého parku
ve Velké Vsi
je bývalý Husův sbor
Církve československé husitské
a někdejší kostel Zmrtvýchvstání, vybudovaný
r. 1903 německou luterskou církví
v Broumově.
V současnosti je to majetek sociálního družstva Diakonie Broumov.


Vitráž v hlavní lodi kostela
zobrazující zmrtvýchvstalého Krista


Kdo jsme my – husité?
Kde jsme se tu vzali, když jsme Broumov nedobyli? Ani v historii, ani dnes. Že nás znáte spíš pod jiným jménem? Inu dříve se nám říkalo „čechoslováci“. A církev Československá (od r. 1971 navíc ještě) husitská, čili nyní CČSH, vznikla počátkem 20. let 20. století reformním úsilím z církve římskokatolické. Letos tedy slaví 100 let své existence.
Hlásí se jednak ke katolickému podloží (a současně i k národnímu obrození v 19. století), ale také k husitské a českobratrské tradici v našem národě, právě tak jako vítá myšlení vědecké, které ovšem míní naplnit Kristovým duchem. Ono totiž vědění bez lidskosti řadil Mahátma Gándhí mezi smrtelné hříchy dnešního světa (jinak také bohatství bez práce, požitek bez svědomí, znalosti bez charakteru, obchod bez morálky, náboženství bez milosrdenství, politiku bez principu).
Když se dnes mluví o husitech (těch historických), stalo se módou mluvit o nich jako o lapcích a násilnících, ale naprosto se ignoruje jejich úsilí o čistotu křesťanského života a církevního společenství. Anebo o obranu vlastního národa, na který se valily křížové výpravy. Možná to udiví, ale ve sto sedmdesáti letech následujících po vojenském vření se mnoho vybudovalo. Společnost těch podobojí (utrakvistů) a římských katolíků byla v Českém království nejen za Jiříka z Poděbrad, ale víc než jeden a půl století schopná poměrně klidně žít a tvořit pospolu, než tomu nechvalný Habsburk Ferdinand II. učinil po bělohorské bitvě rázný konec. To všechno je dnes přemalováno novou oslavou barokního období, jež šlo ruku v ruce s tvrdou protireformací. Nedivme se, že po ní nezůstaly památky z doby husitské.
Co se dá dnes čekat od novodobých husitů? Dozajista ne ono „dobývání“ v úvodu s nadsázkou zmíněné. Doufejme, že se u nich setkáte s vírou, která staví na biblických zprávách o Kristu, a s životní praxí, která tomu neodporuje. S Boží pravdou, kterou nad sebou nechávají vládnout, s láskou a milosrdenstvím, projevovanými ve všedních záležitostech. A doufejme, že i s fantazií, která umí hledat cesty pro duchovní hledání dnešního člověka. (JW)